Dokonalé espresso z knihy? To je LiStOVání

Publikováno 20. 9. 2016

Text: Eliška Sovová 

Unikátní projekt Listování Lukáše Hejlíka běží už 15 let. Každý měsíc představuje zajímavou či novou knihu. Nejedná se o klasické veřejné čtení, ale o inscenaci se vším všudy – kostýmy, rekvizitami i hudbou. Kde můžete LiStOVáNí zastihnout a na co se můžete těšit? Více v rozhovoru. 

Stál jste u zrodu projektu Listování, který prostřednictvím scénického čtení představuje knihy divákům. Kdy a kde se poprvé objevila myšlenka na scénické ztvárnění knížek?

V Českých Budějovic, ze kterých mimochodem právě teď, po 15 letech, odpovídám na tyto otázky. Byl to dobrý nápad, i když dost nevinný. Řekli nám v jednom knihkupectví, nechcete zkusit připravit takový fajn večer z knížky Emila Hakla? A my, že ano. Chtěli jsme dělat něco mimo divadlo, hned první rok v angažmá mi bylo jasné, že nesmíme zakrnět v oblastním bahnitém stereotypu. S knihou jsme se hýbali, použili hudbu, lidi se více než bavili a my šli na další a další. Dnes dělám hlavně LiStOVáNí, jsme o 15 let a 103 knih dál, hrajeme dopoledne pro školy i večer pro veřejnost a lítáme do všech koutů naší krásné Czechie. A je fajn, že i do Budějek. 

Co pro Vás LiStOVáNí znamená?  

Dítě! Není to jen práce, která mě živí, tedy koníček, který zůstal koníčkem a ještě mě živí, stejně jako částečně i mé kamarády herce. Slavný díky televizi jsem byl už dvakrát, ale to všechno jsou instatní věci. Člověk sejde z obrazovky, sejde z mysli. LiStOVáNí je možná na vrcholu nebo se ten vrchol blíží a logicky si uvědomuju, že nás zase čeká cesta dolů, ale je to pro mě prostě velmi osobní záležitost. 

Kdo Vás inspiroval?

Právě že nikdo. Troufám si říct, že jsme průkopníky žánru SCÉNICKÉ ČTENÍ, které zní poměrně odpudivě. Na tenhle podtitul do divadla nikoho nedostanete. Slovo čtení je jako slovo klášter. A tak přesvědčujeme a daří se nám lidi, kteří přijdou poprvé, oslovit natolik, aby se vraceli spontánně a beze strachu..), abychom se jim stali jejich večerním živým seriálem. To samé na školách. Tisíckrát jsem viděl tváře puberťáků v tělocvičně s výrazem: To nám tady jako budete číst? Když se na konci chlámou, stydí, jsou dojatí, emoce z nich tryskají a díky nám zjistí, že je čtení naopak v pohodě, a že když někdo čte, není prostě zákonitě trapnej, je to radost.

Podle jakého klíče vybíráte knihy ke ztvárnění? A jak na Vaše ztvárnění reagují autoři knih?

Je to složitý, a je to přímo svazek klíčů. To hlavní je se ale neopakovat, klást si výzvy. Střídat žánry, styly, autory, země, nakladatelství, naše obsazení atd. Poznám po 30–50 stranách, je-li knížka hratelná, pak oslovujeme autory, překladatele, nakladatele, plánujeme šňůru, což u večerních představení znamená téměř 50 českých měst, pak zkoušíme, pozveme, když to jde, autora. Ti jsou vždy velmi překvapení, když vidí, že jejich kniha, tedy její děj, opravdu živě skotačí po jevišti. Vlastně nemáme žádnou špatnou reakci. Naopak. 

Které knihy se setkaly s největším ohlasem, ať už u dětí, či u dospělých?

Právě dojíždíme turné s Robertem Fulghumem, který díky své účasti šíří tak dobrou náladu, že dostáváme desítky nadšených e-mailů. Pecka loňské sézony bylo Kafe a cigárko, které objelo za 4 měsíce téměř 100 měst. Zatím nejoblíbenější věc je Ekonomie dobra a zla. Tomáše Sedláčka jsme také provezli po republice a on nás zase s anglickou verzí představení po světě. Často to hrajeme i bez něho pro střední školy a gymnázia, stejně jako dalších 10 titulů. Pro druhé stupně je největší peckou Život k sežrání nebo Straka v říši entropie. Pro nejmenší určitě Lichožrouti nebo Kvak a Žbluňk. 

Prozrazujete celou zápletku knížky?

Většinou ano, právě že nejde o žádné čtení ukázek. Základ našeho úspěchu je skvělý scénář – celá kniha v 50 minutách! Dan Brown, když viděl své Inferno (kniha má milion znaků včetně mezer) v naší úpravě na jevišti (25 tisíc znaků), smekl a řekl: To bylo dokonalé espresso z mé knihy. A ano, i když text ořežeme jako gyros, pořád to drží po kopě, nerozpadne se to a motivuje k tomu si knihu přečíst celou. Knihy se vždy po představení skvěle prodávají. 

V jednom z rozhovorů s Vámi zaznělo, že scénáře upravujete nejčastěji ve vlaku. Která trasa je Vaše nejoblíbenější?

RailJet Praha-Brno-Praha. To jezdím každou středu. Teď tam ale udělali wifi, což je blbé. Já se potřebuju hodinu soustředit jen na to, a to jsem dokázal právě ve vlaku. To víte, digitální demence se šíří rychle.

Co musí škola či knihovna udělat pro to, aby vystoupení proběhlo v jejím městě?

Napsat nám e-mail, viz listovani.cz – je to spletitá síť s termíny a variantami (kombinujeme to ve stejném obsazení pro všechny věkové kategorie), ale většinou to nějak domluvíme.

Na co nového se můžeme v rámci Listování těšit?

Už v září a říjnu jsme na šňůře s knihou Muž, který miloval Yngveho. To budeme určitě hrát i po gymplech. Však se to na norském gymnáziu odehrává. Listopad a prosinec asi projedeme s Tomášem Poláčkem a jeho knihou Stop. A bude toho mnohem víc, každou sezónu je to deset šňůr. Doražte!

Twitter