Hlavně si to užít

Publikováno 8. 12. 2016

Když máme otevřené oči i mysl, učíme se neustále, v každém okamžiku svého života. To dokázaly i děti na letním ScioCampu, po celou dobu učily přirozeně a mezi sebou navzájem a i nás naučily něco podstatného – že děti dokážou mnoho věcí vyřešit samy, stačí jim věřit.

Loni o prázdninách přijelo na jeden z pobytových táboru ScioCamp 16 dětí mezi 9 až 16 lety. Byly tam děti motivované i nemotivované, dobrodružné i bojácné. Výraznou postavou byl Martin  (12), klučík s ADHD mající odpověď na všechno, u nějž se zdálo, že dokáže být na třech místech najednou. Také tam byla Bětka (9), nesmělá holčička, která se bála cokoli říct a nevěřila si. Přijela i sourozenecká dvojice Táňa (14) a Anna (10). Anna téměř nemluvila, byla neobratná a měla celou řádku dalších problémů. Její sestra ji měla z přání rodičů na starost a bylo patrné, že se za sestru trochu stydí, ale umí jí se vším pomoci. Za zmínku stojí i Tobiáš (13), který přijel prý za trest, že měl špatné známky. Je jasné, jak motivovaný asi musel být.

Připočtěte perfekcionistku, klučinu, který byl prvně bez rodičů a bál se i ušpinit, dva demotivované teenagery, jednoho závisláka na mobilním telefonu a dvě děti mimořádně nadané atd. Prostě takové děti, jaké potkáváte denně. Všechny skvělé a jedinečné. Jak tento koktejl zafungoval v prostředí, které děti motivuje, přistupuje k nim individuálně a s respektem?

Jak zjistili, že hlavní je si to užít

Děti často a rády soutěží. Na táborech si tuto touhu často uspokojují v celotáborových hrách. Každý tým chce vyhrát a být nejlepší. To provází emoce nadšení, smutku a často i studu, pokud některé z dětí týmu prohraje soutěž. Na ScioCampu se ale stal malý zázrak. Vlastně dva.

Anna svému týmu pravidelně prohrávala soutěže. Její sestra se u toho chytala za hlavu a styděla se. Jednou došlo i na táborové olympijské hry, kdy se děti utkávaly v netradičních disciplínách a mohly volit, koho do soutěže pošlou. K překvapení lektorů děti nevysílaly do soutěží nejlepší sporťáky, ale pravidelně se střídaly.

Táňa se ostatních se studem v očích ptala, zda jim nevadí, že Anička většinou prohrává. A odpověd? „To nevadí, hlavně že si to užijeme!“ Táňa byla šťastná a soutěže si užívala i Anna.

Na konci olympiády došlo na střelbu na koš. Aniččin tým se přetahoval o alespoň předposlední místo. A stal se druhý zázrak. Tichá maličká Anna se chopila míče a nasázela pět košů v řadě. Okamžik nefalšovaného štěstí. Jen díky tomu, že děti daly Anně šanci a hlavně si to užily!

Jak objevili, že každý je v něčem dobrý

Část dětí na táboře objevovala své silné stránky. V čem jsou dobří, co jim jde. Jenom Bětka se ke každé aktivitě stavěla s pokrčením ramen a slovy „mě to nejde, já nechci…“ Do her a blbnutí se ale zapojovala ráda. Ve volném čase byla oblíbená. Když ale došlo na program, nikdo s ní nechtěl být, protože ona nechtěla spolupracovat. Věděli jsme, že za tím něco je. Že v ní něco je. Nějaký skrytý poklad, o kterém sama neví.

Při společném povídání o silných stránkách jsme děti požádali, ať nám řeknou, co mají na Bětce rády. A ony začaly z rukávu sypat spoustu pochval a obdivných vět, jak jim Bětka vždy pomůže, urovná spor, podpoří je, pomůže jim připravit, co je třeba. Bětka se usmívala a řekla, že je takový „pomahač“.

A to bylo přesně ono! Díky společnému povídání Bětka poznala, co ji baví a jde. Pomáhat, podporovat a ochraňovat druhé. Bohužel za to ji nikdy nikdo ve škole neocenil. A jí ani nenapadlo, že by si této schopnosti mohl někdo vážit. Od tohoto okamžiku se do aktivit zapojovala s chutí, pomáhala a podporovala ostatní, byla rovnocennou členkou týmu. Vše ji bavilo, všechny děti si jí vážily.

Jak pochopili, že učení není jenom pruda

Tobiáš na ScioCamp nechtěl. A není se co divit. Kdo by se těšil někam, kam je poslán za trest? „Učení mě nebaví.“ To byla Tobiášova mantra. Přitom za týden tábora přečetl jednu a půl knihy, psal si deník a své vyvolené spolutábornici skládal básničky. Aha. A co je tedy podle Tobiáše učení, které ho nebaví? „No, sezení ve škole. Když musim dělat, co mi řeknou a koukat do učebnice.“ A co Tobiáše baví? „Číst, sportovat a psát různé povídky. Jo a taky mě zajímají lety do kosmu.“ Pak začal povídat něco o motoru raketoplánu, ale tomu bylo pro nás lektory obtížné rozumět.

Tobiáš se účastnil programu Jak na učení. Často jsme se ho ptali, jestli si myslí, že se učil. Odpovídal, že ne. Prý proto, že to byla zábava a úplně zapomněl na čas, i když měl řešit nějaký složitý úkol. Po chvíli jsme se ho zeptali, co se ten den naučil. A Tobiáš začal jmenovat, jaké poznatky získal, jaké učební metody si osvojil, nebo to, že s ostatními dětmi schválně mluvili anglicky, aby trénovali.

Opravdu se Tobiáš učí nerad? Nebo potřebuje jen více svobody v učení, má touhu být aktivní ve vlastním vzdělávání a ne pouze pasivně asimilovat informace, které mu předkládá někdo jiný? A jak to máte Vy? A Vaše děti?

Jak dali nový smysl nekorektnímu vtipu

Martin neposedí ani chvíli. A ani chvíli nezavře pusu. Na vše má odpověď. Všechny pobaví. A ve škole tím učitele pěkně vytáčí.

Jednou, obvykle se o to snaží několikrát za hodinu, chtěl pobavit ostatní a tak povídá: „Přijedu na paralympiádu a nikde ani noha!“ Většina dětí se zasměje, ale Táňa po něm lupne hněvivým okem a zavrčí něco o tom, že postiženým bychom se neměli smát.

A ani nevím, jak se to stalo, ale děti se najednou baví o tom, kdo má kamaráda s postižením, čeho si na něm váží, co spolu veselého podnikli a že vlastně na tom nic není. A celou diskusi vede Martin, který má kamaráda s Downovým syndromem a všem vysvětluje, co to znamená. Diskusi děti končí tím, že nezáleží na nějaké diagnóze nebo problému, ale na tom, jací jsme.

O hodinu později jsem slyšela Táňu, jak vtip o paralympiádě s úsměvem vypraví dalším dětem. Zeptala jsem se jí, zda ji už vtip nepohoršuje. A Táňa jen utrousila, že „je fajn umět si udělat legraci, když to nemyslíme zle“.

Byl to skvělý tábor. A když děti odjížděly, bylo vidět, jak moc se naučily. Nejen to, jak se učit a rozvíjet, ale i to, že se lze na všem domluvit, vzájemně si pomáhat, a že i když jsme všichni rozdílní, můžeme najít společnou řeč. Poslední den se loučily objetím a některé si slibovaly, že se další rok na ScioCampu znovu potkají.

 

Twitter