Inovujme nejdříve svůj vztah k elitám

Publikováno 8. 12. 2016

 Text: Tomáš Hruda

Tomáš Hruda je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Pracoval mimojiné také  jako šéf CzechInvestu, Středoevropského technologického insitutu CEITEC i jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Vzdělávání se věnuje i po rodičovské dovolené, je spoluzakladatelem projektu EDUCATION REPUBLIC (www.educationrepublic.cz). 

Dle informací některých médií je v Norsku odebírání dětí národní sport. Tedy alespoň to platí u dětí cizinců. Neměly by se spíše odebírat děti rodičům, kteří bez rozmyslu a jakéhokoliv předchozího průzkumu zapíší své dítě do nejbližší školy? Může být rodič zodpovědný, pokud své dítě zapíše, aniž se osobně přesvědčil, že škola odpovídá potřebám dítěte a že nastávající třídní učitel je člověk na svém místě? Co je horší, pohlavek, nebo devět ztracených let a pokřivené vnímání světa? Těžko říct. Je to stejné jako se ptát, zda je někoho lepší zmrzačit na tělě, nebo na duchu. Nebojte se. Český stát děti neodebírá. Naopak, rodičům přikazuje, aby děti zapsali do spádové školy, ať už je jakákoliv.

Situace v našem školství není vůbec dobrá. Rozdíl mezi deklarovanými cíli a skutečností je propastný. Největší zločin, který pácháme na dětech, spočívá v tom, že neustále slyší, jak je vzdělání důležité, ale v praxi zažívají spíše memorování a vyžadování poslušnosti. Co si pak asi o celé společnosti myslí? Co si mají myslet o učitelích, kteří vyžadují tupé opakování, protože sami by si netroufli o dané věci diskutovat? Tohle má být ta nejdůležitější věc v životě? Tohle? Vždyť ta paní vykládá zjevné nesmysly, a když se někdo ozve, tak ho před celou třídou srovná. Jaký signál o budoucím světě tím vysíláme? Může se potom někdo divit, že spousta dětí považuje školu jen za nutné zlo a vzdělávání za proces, kdy se snažíme s co nejmenší námahou získat nějaký papír?

Jakmile děti odrostou a ztratí přirozenou úctu ke všem dospělým, je konec s veškerou autoritou. K tomu si ještě uvědomí, že na známkách vlastně taky nezáleží, protože dostat se dnes na nějakou školu není žádný problém. Jak se pak můžeme divit, že na všechno kašlou a učitel nemá žádnou autoritu? S obdivem pak sledujeme učitele, kterým nervy definitivně ujely a toho smrada ručně srovnali. To je ale naše dílo. Známkujeme, odměňujeme poslušnost, postupně spolehlivě zabíjíme touhu poznávat.  

Nejhorší je, že pokud ze školy děláme nutné zlo, nemůže plnit i jinak nezastupitelnou úlohu prostoru pro upevňování a sdílení společných hodnot a povědomí. Můžete studentům vykládat co chcete. Společný už je jen odpor. V době, kdy i Google upravuje výsledky hledání dle předchozích preferencí uživatele, je přitom sdílené povědomí o společných hodnotách velmi důležité. Dokonce důležitější než kdy předtím. Když budou všichni povinně opakovat stejné nesmysly, žádné společné povědomí tím ale nevznikne. Potřeba někam patřit a pěstovat sounáležitost s okolím tedy není jeden z mála posledních argumentů pro zachování stávající situace, ale naopak úpěnlivým voláním po změně.  

Takových popisů už tady bylo. A lepších. Co s tím? Dvě věci je třeba „inovovat“ prioritně:
 
1)    Inovovat svůj postoj k elitám a systému.

Nechci, aby naši zemi řídil bývalý řidič autobusu jako ve Venezuele. To není žádné elitářství. Jak asi může dopadnout společnost, která do svého čela nevybírá ty nejschopnější lidi s důvěryhodným životním příběhem? Obrovskou výhodou demokracie je, že se do čela nemusí dostat jen bezpáteřní zoufalci. Je ale třeba vytvořit adekvátní podmínky.  

Nikomu nepřijde divné, že vrcholoví sportovci a manažeři mají velmi nadstandardní příjmy. Podávají vyjímečné výkony nebo nesou obrovskou odpovědnost a jsou schopni efektivně pracovat i pod velkým tlakem. Proč totéž nedopřejeme vedení státu? Proč mají všichni top manažeři vyšší plat než premiér? Dokonce násobně? Je řízení ČEZu nebo Českých drah několikanásobně důležitější než řízení státu? Opravdu? Pokud si myslíme, že politici mají příliš velké platy, tak si ten chaos a nepotismus prostě zasloužíme. Je to opět jen naše chyba. Můžeme prstem ukazovat kam chceme, ale je to jen naše chyba. Pokud je to ale naše chyba, tak s tím také můžeme něco dělat.

Známkujeme, odměňujeme poslušnost, postupně spolehlivě zabíjíme touhu poznávat.

Zaslouží si všichni poslanci svůj plat? Mnozí ne, dokonce většina ne. Ale i tak jsou platy poslanců směšně nízké. Odměna musí být nastavena na ty nejlepší, jinak je nebude přitahovat. V mezidobí je třeba akceptovat, že ne všichni si ji zaslouží. Je to spravedlivé? Ne, ale je to jediný způsob, jak zajistit, aby se tam postupně dostali i ti, o které nám opravdu jde a kteří tam patří.

A co učitelé? Nemělo by platit totéž? Samozřejmě. Každý známe nějakého učitele, který nároky tohoto povolání nesplňuje, dokonce se jim ani neblíží. Mnozí dokonce neví, co je Khanova akademie, neumí dostatečně anglicky a nikdy neabsolvovali žádný kurz např. na Courseře nebo jiný MOOC. Jak může naše děti na budoucnost připravovat někdo, kdo sám nezvládá ani současnost? Dokonce jich není zanedbatelné množství. Musíme být ale schopni se nad to povznést a vytvořit podmínky, jaké bychom považovali za adekvátní, pokud by všichni učitelé byli skvělí. Přesně to je třeba. Reálně potřebujeme 40 miliard korun do školství navíc. Každý rok. Vzdělání není reklamní leták a my bychom se k němu tak něměli chovat. Školné proto nesmí být tabu. I symbolické školné by dokázalo jeho vnímání zásadně změnit. Tím je třeba začít.

A co příslušné ministerstvo? Ano, i na MŠMT jsou loajální a erudovaní úředníci. Rozhodně jich není většina, ale o to větší metál si zaslouží. Je to hlavně jejich zásluha, že ještě nedošlo k totálnímu kolapsu. Ministři se střídají v průměru jednou ročně, odcházejí dříve, než vůbec agendu pochopí. Každý druhý pak postrádá pokoru a raději volí silácká gesta bez znalosti problematiky. V takovém prostředí se skutečně nedá budovat dlouhodobá koncepce. Opět je to naše chyba, když toto dopustíme a když mnozí tleskají ministrům, kteří to těm líným a hloupým úředníkům konečně ukážou.

2)     Inovovat roli školy. Inovovat roli učitele.

Stávající systém se tváří, jako kdyby existovaly jen dvě možnosti. Klasická škola, kde se děti naučí odrecitovat spoustu věcí, kázni a poslušnosti a také tomu, jak proplouvat životem s co nejmenší námahou. A pak už jen sluníčkářské novoty, kde si děti dělají, co chtějí, nic pořádně neumějí, u ničeho nevydrží, jsou drzé a zbytečně moc se také ptají.

Ano, jen rozumět nestačí, některé věci je třeba se naučit a zautomatizovat. Většinu dovedností také nerozvineme tím, že si o nich budeme povídat. To ale opět není argument pro zachování stávajícího stavu.  

Škola už nemá monopol na informace. Škola už by neměla mít monopol na nic, měla by být jen jedním z nástrojů vzdělávání. Měla by být místem, kde se s informacemi učí pracovat, kde se jim dává smysl a kde se dá naučit, jak se učit mimo školu, jak všechny nové možnosti náležitě využívat. Jak ze vzdělávání udělat součást života. Klidně by to mohl být celý nový předmět. Škola je jedním z nejlepších vynálezů lidstva. Svět se ale dramaticky změnil a změna se spíše zrychluje. Přirozený životní cyklus školy už nestačí době. Mezi koňskými povozy se už začala objevovat první auta a zatím se nezdá, že by to mnoho kočích znervózňovalo. Nás by ale mělo.

Škola musí podporovat kritické myšlení, vytvořit bezpečné prostředí, kde je normální chybovat a z chyb se učit, prostředí, které je podnětné a motivuje k dalšímu poznávání. Některé zbytečně trápíme, jiné necháme talent promrhat. Škola se musí naučit pracovat s individuálními potřebami všech studentů. To ale klade na učitele obrovské nároky.

Zvýšit platy na nadstandardní úroveň je základ. Pokud ale společnost konečně uzná váhu učitelské profese, je také legitimní mít i vysoká očekávání a nároky. Školy je také třeba otevřít i lidem z praxe. Učitelé by měli mít povinnost nejméně jednou za pět let vyrazit do reálného světa. Alespoň na dva roky. Jen flexibilní lidé dokážou učit flexibilitě. Je třeba naučit se hodnotit pokrok, který žáci udělají, nikoliv absolutní výsledky. To už dnes není až tak velký problém. Pokud školství začne přitahovat ty nejschopnější, mohou být školy přesně takové. Nestačí ale jen zvedat laťku, učitel musí být v centru změny a mít možnost se změn účastnit, mít reálný vliv a odpovědnost za výsledek. Ti, kteří ji dokážou přijmout, jsou právě ti, o které bychom měli bojovat a nejvíc si je hýčkat a na základě jejich zkušeností změny organizovat. Když budou ti nejschopnější z nás spatřovat v učení smysl, budeme na té nejlepší cestě.

Byli byste ochotní pravidelně se vzdělávat a dokázat tak dítěti, jakou váhu vzdělávání skutečně přičítáte? Byli byste ochotní akceptovat, že známky nejsou středem vesmíru? Byli byste ochotní platit měsíční školné ve výši paušálu na mobil, odejít do důchodu o několik měsíců později anebo třeba platit o dvě procenta vyšší DPH, kdybyste věděli, že za to dostanete skutečně kvalitní vzdělávací systém? Pokud ano, tak to nemusí být jen akademická debata. První roky budou těžké, protože peníze potečou a zlepšení bude velmi pozvolné. Ale bude. Pokud ale vydržíme, tak se následná změna odehraje daleko rychleji, než bychom doufali. Jakmile tsunami dorazí ke břehu, už před ní nikdo neuteče. Nejdříve ale musí přijít zemětřesení, které ji dokáže vyvolat.

Twitter