Jak přiblížit historii dětem? Důležité jsou souvislosti a nadšení

Publikováno 8. 12. 2016

Text: Lucie Hejbalová

Proč je důležité, aby děti znaly historii, a jak jim ji podávat? Na to jsme se zeptali Renáty Fučíkové, autorky knih Obrazové putování, v nichž přibližuje historii dětem prostřednictvím souvislostí a obrazů tak, aby podání bylo dětem blízké důrazem na prožitek.   

Jak Vás napadlo přiblížit dějiny prostřednictvím Obrazového putování?

Obrazové putování evropskou historií navázalo na poněkud starší projekt „Největší Češi“. Ten vznikl zhruba v polovině nultých let nového tisíciletí. Asijská nakladatelství v té době hojně vydávala stručné, ale obrazově výpravné medailony velkých postav světových dějin, zatímco u nás v té době vycházely buď rozsáhlé, podrobné a poněkud nezáživné encyklopedie, anebo naopak sbírky anekdotických a převzatých tzv. „děsivek“. Tehdy jsem začala spolupracovat s nakladatelstvím Práh, které dalo prostor soudobému pojetí knih o historii. Knih stručných, ale bohatě obrazově vypravených.

Měla jste pro vznik knih nějakou osobní inspiraci? Jakou?

Inspirací mi byl můj vlastní syn, tehdy byl žákem třetí třídy základní školy. Učila jsem se s ním vlastivědu a nestačila se divit, jak zbytečně podrobné a přitom rozdrobené informace se měl naučit. Vědomosti se týkaly pouze našich dějin, ačkoliv jsme se čerstvě stali součástí EU. Podání mnoha informací bylo neadekvátní možnostem dětského chápání, bez širších souvislostí a mnohdy – a to jsem pouhý historik nadšenec, nikoliv profesionál – bylo místy i zastaralé a pomýlené.

První ideou bylo vyprávět především obrazem, pokrýt dějinné události jednotlivých evropských zemí tak, aby se v knize objevila každá alespoň jedenkrát. Tedy – aby se nemluvilo donekonečna pouze o Anglii nebo Francii, ale třeba i o Bulharsku a Pobaltí, a samozřejmě o dějinách našich nejbližších sousedů. Mělo jít, a doufám, že záměr se podařilo naplnit, o dějiny Evropy z pohledu Středoevropana.

Co je podle vás na knihách nejzajímavější z hlediska možnosti vzdělávat v oblasti historie?

Pokud jde o literaturu pro děti a mládež, pak za nejzajímavější považuji ilustrace. Nikoliv reprodukce dobového obrazového materiálu, ten totiž potřebuje výklad, vysvětlivky, a přesto nemáme záruku, zda malý čtenář opravdu pochopil z černobílé fotografie, kdo z vyobrazených účastníků je hodný a kdo je zlý. Barevná ilustrace to dokáže. Pracuje s barevnou symbolikou, s podprahovým vnímáním. Pracuje se stylizací a s dynamikou kompozice.

A to nemluvím o účinku komiksu, který na rozdíl od filmového dokumentu dokáže zpomalit čas a smysluplně ho rozpitvat okénko po okénku. Komiks vyžaduje komplexní četbu, zaměstnává více center v mozku než běžná četba. Pokud je kvalitně připravený, nabízí intenzívní zážitek. Proto komiks nepodceňujme a neodsuzujme.

Dočetla jsem se, že mimo tzv. mužské pojetí dějin se zaměřujete také na ženské. Jak vás tato myšlenka napadla a jak jste ji zpracovala?

Cílem projektu Historie Evropy – Obrazové putování bylo zaměřit se pokud možno na pozitivní momenty dějin. Těmi nejsou války ani revoluce. V knize opomenuty nejsou, to nebylo možné. Ale snažila jsme se při výběru témat tato období plná násilí vyvažovat obdobími kulturního a hmotného rozkvětu. A za ním skutečně mnohdy stály ženy, nebo alespoň byly poblíž.

V doplněném druhém vydání knihy jsou navíc i mapy. Nepředstavují bitevní pole a přesuny armád, ale místa významných nálezů starobylých uměleckých artefaktů, místa, kde se rodila evropská kultura, jednotlivé civilizace, kde byly zakládány kláštery, katedrály, univerzity. Pohled na takovou mapu vás naplní hrdostí a pozitivním pocitem.

Je ještě něco, na co se v knihách zaměřujete?

Rozšířené druhé vydání knihy je rozdělené do jednotlivých dílů, aby se lehce nosilo ve školním batohu. Dohodli jsme, že knihu doplním o další ilustrace, které přiblíží především život dětí. Takže přibyla ilustrace pravěkého školení kluků na budoucí lovce, příběh otroka v Řecku, příběh otrokyně v Římě, příběh noviců ve středověkém klášteře, příběh královských potomků, jimž zemře matka při porodu. A jak jsem říkala, přibyly přehledné mapy pozitivních dějinných událostí.

Jak vnímáte pojetí výuky dějin na školách?

Věřím, že od dob, kdy jsem já sama byla školačka, došlo k velkému pozitivnímu posunu od biflování dat a nezáživných údajů směrem k vytváření celostních projektů, které dávají dětem smysl. Ze své zkušenosti vím, že pro růst dítěte je nesmírně důležité období mezi 3. až 5. ročníkem ZŠ. Učitel, který v té době přistupuje k jakémukoliv předmětu s osobním nasazením, vytváří živnou půdu pro všechny následující roky výuky. Na druhém stupni nebo na gymnáziu a střední škole pak je na co navázat.

A především jsem přesvědčená, že méně je více. Myslím, že dětem svědčí syntetičtější pojetí, nabídka širších souvislostí. Paralely s dnešní dobou, hledání souvztažností mezi událostmi, které spolu zdánlivě nesouvisí, mezioborové průsečíky nebo i vlastní pátrání.

Jak si myslíte, že by se měly dějiny ve škole učit?

S nadšením. A s pochopením pro dětskou schopnost vnímat pouze podstatné, vnímat celým tělem, fyzickou zkušeností. Vím, že takhle dnes naštěstí učí spousta dějepisářů.

Je vám nějaká osobnost z historie sympatičtější než ostatní a proč?

Takových postav je mnoho. Obdivuji vytrvalost a stálost názorů, málokdo z nás to dokáže – tudíž obdivuji třeba Petra Chelčického nebo Miladu Horákovou. Pak mám ráda postavy ve víru dějin, ty, které narážely do vlnobití událostí a někdy jsou v zapomnění: zaujal mě třeba příběh pražského rodáka Martina Behaima, autora prvního globu na světě. Nebo další dva pražští rodáci, kteří odešli do zahraničí: grafik Václav Hollar, metalurg Joachim Gans. A mnoho jiných, například příběh Berthy von Suttner, velké zastánkyně odzbrojení, první držitelky Nobelovy ceny za mír a mimochodem také pražské rodačky.

Kdybyste si mohla vybrat dobu, ve které byste chtěla žít, jaká by byla?

Některá období mám sice více ráda než jiné doby, ale žít bych v nich nechtěla. Nic si neidealizuju, myslím, že si málo vážíme vymožeností a kvalit naší civilizace.

Kdybyste měla dětem vysvětlit, proč by se měly zajímat o historii, jak byste je „nalákala“?

Malým čtenářům říkávám na besedách: Už včerejšek je historií a dnešek bude historií už zítra. Pokud se nám přihodí něco opravdu zásadního, nemusíme si pamatovat, jestli to bylo 10. nebo 15. července, to není zdaleka tak podstatné jako to, že se TO stalo, PROČ se to stalo a jestli chci, aby se něco podobného opakovalo či ne. A to jsou pouze moje osobní dějiny. Což teprve dějiny společné, ty teprve stojí za zapamatování!

Knihy jsou určeny pro děti, máte ohlasy také na to, jak na ně reagují dospělí?

Rodiče a učitelé mají moje knihy velice rádi. Ty knihy jsou totiž vítanou příležitostí ke společnému čtení, ke společně strávenému času, a spousta rodičů si pochvaluje, že si připomněli zapomenutá fakta, nebo se dokonce přiučili nějakou novou podrobnost.

Vystudovala Vysokou školu umělekoprůmyslovou, ateliér ilustrace a užité grafiky. Zabývá se především ilustrováním knih pro děti, v poslední době i tvorbou autorských obrázkových knih, které si sama píše. Je držitelkou mnoha národních i mezinárodních ocenění, například několikrát získala cenu Zlatá stuha, druhé místo v soutěži Nejkrásnější kniha (1997) nebo první místo na bienale ilustrací v Teheránu v roce 1999.

Twitter