Kdo dal učitelům kouli – na nohu

Publikováno 23. 6. 2016

Text: Josef Kvasničák

Říká se, že Češi kradou. Platí to i o dětech z elitního gymnázia? Se třídou osmáků jsme experimentovali s poctivostí studentů Gymnázia Jana Keplera. Na školních chodbách jste mohli potkat košíky se sladkostmi nebo ovocem, otevřené pokladničky a u nich nápis: Vezmi si a zaplať. Žádné kamery, žádní prodavači, jen zákazník, jeho svědomí a volně přístupná čokoláda… Poznali jsme leccos o lidské povaze. A já si nadto uvědomil, co to obnáší, když chci zavádět nové školní metody. Ale nepředbíhejme.

Snažili jsme se zjistit, co má vliv na poctivost našich zákazníků. Prodávali jsme téměř tři týdny na různých místech školy. Překvapilo nás, že výsledky se nemění, když prodáváme někde v opuštěném rohu anebo uprostřed hlavní chodby – všude nám chyběla přibližně třetina peněz. Ovšem pomeranče a jablka přinesly překvapení: zatímco sladkosti mizely jedna za druhou, desítky pomerančů a jablek jsme prodali prakticky beze ztrát! Možná se ukázalo, že lidé střídmí a racionální, kteří se živí zdravě, dbají slušného vychování. Zatímco ti, kteří nemají zábrany zakousnout se do snikrsky, nemají ani zábrany udělat to zadarmo. Po prvním týdnu experimentu, ve kterém jsme prodali zboží asi za patnáct set, jsme dostali šťastný nápad. K prodejním místům jsme umístili nápis, že nám rozkradli zboží skoro za pět set korun a že prodej skončí, pokud se lidé nepolepší. A že krást se přece nemá. Na první pohled se zdá, že takový nápis toho moc nezpůsobí – opak byl ale pravdou. Když jsme rozprodali další várku zboží za dalších patnáct set, ukázalo se, že nám chybí pouze sto padesát korun! Najednou se kradlo třikrát méně. Zjistili jsme, že na poctivost má největší vliv ne hrozba přistižení při činu, ale obyčejné připomenutí, že člověk má (a chce) být poctivý.

Moji osmáci byli skvělí. Různé skupinky po celou dobu zaznamenávaly, kdy a kolik se toho prodalo, kolik ukradlo, kolik peněz přibylo. Pokud se někdo ze třídy rozhodne podnikat, má teď cennou zkušenost s tím, jak funguje morálka. Ale to na celém experimentu nebylo to hlavní. Když jsme prodej uzavřeli, uspořádal jsem pro třídu besedu s ekonomem. Diskutovali jsme už ne o obchodování, ale vlastně o nás samých: o tom, jaký máme vztah k pravidlům, kde máme svou hranici toho, co se ještě smí a co už je příliš, a podle čeho tuto hranici nastavujeme. Od napínavé zkušenosti s prodáváním jsme se tak dostali k etickým otázkám na tělo. Beseda trvala asi hodinu, studenti měli vždy co říct, na některé se ani nedostalo. A padaly důležité postřehy. No řekněte, nepřipomíná to tak trochu učitelské nebe? Došli jsme dost daleko – navíc přirozeně a se zájmem všech. A to stačilo jen pár hodin matematiky. (A několik obětovaných stovek – ale to pro lidi s učitelským platem přeci není žádné téma...)

Říkám si, jestli bych se o takové akce neměl snažit častěji. A vůbec, nemělo by se ve školách postupovat právě takhle? Nechat chvíli stranou lavinu informací, která se žákům valí nad hlavami, a pracovat na nějakém společném díle. Pár dnů žít společným úkolem, něco s ostatními tvořit, zapojit se podle svých možností a zájmů. A nakonec se na výsledek společně podívat a probrat ho. Neměla by to být daleko častější, možná přímo běžná školní metoda?

Měla. A naštěstí už máme několik škol, kterým se daří výuku v tomto duchu modernizovat. Jak ale vypadá situace učitelů, kteří učí na tradiční škole? Co stojí v cestě změnám tam, kde se budoucnost zatím neprosadila?

Když moji kolegové viděli, jak pozdě odpoledne přepočítávám peníze a dělám si pořádek v obchodních záznamech, dívali se na mě sice s uznáním, ale také se shovívavým úsměvem jako na toho „ještě mladého“. Uvědomil jsem si přitom, že ve školách existuje nevyřčená, ovšem vlivná představa, co je „to hlavní a to důležité“, čemu se má učitel věnovat. Ve vzduchu viselo nevyslovené přesvědčení, že akce podobné samoobslužnému prodeji jsou to první, na co rezignuju, až budu mít méně času – protože škola je o něčem jiném.

Jistě, učitel musí děti něco naučit, něco ukázat a vyložit a něco natrénovat. Ale také by měl se svými studenty zkoumat, klást si otázky a učit se rozumět věcem, ze kterých nejdou psát písemky. Měřeno známkami a úspěšností v testech jsou takové oblasti neviditelné. A s tím je spojená obtíž. Podle leckterých rodičů není zcela v pořádku, když se výraznější množství času věnuje „hraní“ namísto procvičování základního učiva. Obchodní experiment nebylo problém obhájit, protože v experimentující třídě nejsou žádné vyložené průšvihy. Ale kdyby někdo měl propadat anebo kdyby se blížila maturita a zkoušky na vysokou školu, měl bych to výrazně těžší. Znám to z vyšších ročníků: jakmile někteří čtyřkaři doma zmíní, že jsme po sedmnáctém listopadu místo fyziky probírali sváteční téma, na nejbližších třídních schůzkách přijdou rodiče s výtkou, že místo výuky se věnuju věcem, které do mého předmětu nepatří. Je jedno, že se jedná o jednu hodinu za půl roku: dítě má špatnou známku a „učitel by se měl snažit udělat maximum, aby tomu tak nebylo“.

Jinými slovy: mnozí od školy čekají především to, že dětem dá dobré známky a donutí je uspět v nejrůznějších testech a zkouškách. A pokud něco z toho nevychází, mezi rodiči se vždy najde nemálo těch, kteří se rozhodnou zakročit a vyjednat svému dítěti, na co „má nárok“. Jakmile tedy nastane nějaký zádrhel, stává se jakékoliv učitelovo vybočení z tradičních školních postupů terčem kritiky.

My učitelé tedy čelíme náročné situaci: mezi lidmi sice vládne atmosféra, že se školami by se mělo něco stát, ale není jasné co. Když učíte „postaru“, jste za staromódního učitele, který ignoruje nová zjištění a proměny společnosti. Když se pokoušíte o něco nového, čelíte nedůvěře mnohých (zejména rodičů), kteří ve vašich metodách nepoznávají školu, na kterou jsou zvyklí a kterou si pro své děti nárokují. Člověka to nutně nahlodává: tuhle práci de facto nejde dělat dobře.

Takový stav nahrává jednomu: konzervativnímu důrazu na kvanta znalostí. Tedy tomu, o čem všichni víme, že je to špatně. Nemůžeme se ale divit, že my učitelé nacházíme „otvírák“ na naše zakonzervované školství tak těžko: Jakýmkoliv výraznějším porušením normy učitel (a s ním i jeho škola) riskuje, že se ocitne v pozici nezodpovědného a nezkušeného, který jenom hazarduje s budoucností mladých lidí. Jistě, školy se silnými učitelskými osobnostmi, které jsou pevné a mají vše dalece promyšlené, ty si dokážou poradit a nacházet cestu vpřed i tak. Ale co ty ostatní? Dokud si ve veřejném prostoru jasně nevyříkáme, k čemu školy mají vychovávat a jací mají být jejich absolventi, do změn a novinek se pohrne jen zlomek těch nejodvážnějších.


Josef Kvasničák

Po studiu klimatologie na MFF UK se rozhodl, že opustí vědeckou dráhu a stane se učitelem. Matematiku a fyziku nyní učí na Gymnáziu Jana Keplera. Jako externí redaktor spolupracoval s Českým rozhlasem, s časopisem Prevence, některé jeho texty vyšly v týdeníku Respekt nebo jsou k přečtení na blogu serveru ihned.cz.

Twitter