Kooperativní vyučování

Publikováno 22. 6. 2016

Text: Lukáš Šlehofer

Je příjemné vidět, že se v českém školství, tolikrát kritizovaném, najdou školy a učitelé, kteří se snaží hledat cesty, jak zlepšit zaběhané postupy. Usilují o změnu stylu a způsobu výuky tak, aby více odpovídal potřebám současných dětí. Vždyť současní prvňáci půjdou do důchodu, nedojde-li k nějaké radikální změně, v roce 2070–2080. Je těžké předvídat, jak v té době bude společnost vypadat. Každopádně se zdá, že bude nutné stále více pracovat v týmech. 

S ohledem na to, jak se specializují jednotlivé vědní obory, bude nutné, aby lidé různých oborů či řemesel společně kooperovali. Společnost bude zřejmě také stále více konfrontována se změnami, s nimiž bude třeba se vyrovnávat. Lidé budou nuceni spolu diskutovat a hledat cesty, jak na změny reagovat. S tím, že svět bude stále více propojený, se setkáváme už teď. Aby se tato propojenost nestala spíše obtížnou a neosobní, je opět třeba učit se vzájemné toleranci a porozumění. Možnou cestou, která se nabízí, je model kooperativního učení ve výuce.

Kooperativní vyučování, v České republice dosud ne zcela doceněný způsob výuky, je v zahraničí široce používáno. Jeho principy vychází z několika hlavních myšlenek. Základní z nich je, že rozvoj poznávání může jít ruku v ruce s rozvojem sociálních dovedností. Dokonce se mohou oba tyto směry vzájemně podporovat. Jak takové kooperativní vyučování vypadá a na co si dát pozor? Během kooperativního vyučování je třída rozdělena do malých skupin či zpočátku jen dvojic, v nichž děti komunikují tváří v tvář. Úkoly, před které jsou děti stavěny, by měly vycházet z principu, že dosažení úkolu je vázáno na spolupráci s ostatními tak, jak to také ve spoustě zaměstnání skutečně funguje. Jestliže tedy dítě bude na úkolu pracovat s ostatními, naučí se více či zvládne úkol rychleji nebo lépe. Někdy dokonce bez spolupráce s ostatními ani nejde úkol zvládnout. Během kooperativní výuky, může dítě v některých fázích práce dělat něco samostatně, ale výsledek své práce pak přináší opět skupině.

Důležité je, že díky plnění úkolů, při nichž se dítě dozvídá nové vědomosti, se učí i dovednostem sociálním. Zpočátku se jim může učit jakoby mimochodem, mnohem efektivnější však je pracovat s nimi jako s vědomým cílem, který se pak na konci hodiny reflektuje. Děti mohou shrnout nejen, co se naučily, ale především to, co se dozvěděly o práci v týmu a co by dělaly příště stejně a co naopak jinak. Důležité je, aby skládání účtů při kooperativním učení bylo vždy individuální. Ten, kdo pracoval, i ten, kdo se jen pomyslně „vezl“, má získat hodnocení nebo lépe zpětnou vazbu, podle svých zásluh a podle toho, co si ze společné práce odnáší.

Cílem výchovy je, aby prosperoval jeden každý z nás.

Rozhovor (nejen) o kooperativní výuce s docentkou Hanou Kasíkovou.

Paní docentko, na kooperativním učení mi přijde velmi zajímavé, že rozvoj poznání jde ruku v ruce s rozvojem sociálním. Na kolik si myslíte, že jsou tyto dovednosti důležité?

Nejenom já, ale i sociální psychologie, pedagogika a vlastně všechny vědy, které se zabývají člověkem, upozorňují na to, že sociální dovednosti jsou ve výchově a vzdělávání neopominutelné, ale zatím opomíjené. Osobně je považuji za hodně důležité. U kooperativního učení je výhoda, že rozvoj sociálních dovedností přirozeně podporuje, a to v souladu s rozvojem dovedností kognitivních. Z učení se tak stává souhra obou dvou.

Dostáváme se trochu na tenký led, ale jaká si myslíte, že bude společnost, kterou budou jednou vést současní prvňáci?

Já to nevím. V současné době je ale mojí hvězdou, která mě oslovuje, Ken Robinson. Ten také říká, že to nevíme, ale můžeme předpokládat, že se svět bude proměňovat, a to čím dál závratněji. Z toho důvodu bude jedinou jistotou v proměňující se nejistotě to, že si musíme navyknout na to, že děti budou muset být kreativní, aby se dokázaly se změnami vyrovnat. Důležitá bude kreativita, která se odehrává v sociálním kontextu. Doufám, že budoucí společnost bude společností lidí, kteří si budou umět věci říkat a budou je řešit ve prospěch jich samých.

Pokud tedy škola slovy Kena Robinsona nemá zabíjet kreativitu, co by měl dělat učitel, který se rozhodne to nedělat. Vždyť škola svým nastavením je často hodně konzervativní, má jasně definované výstupy, poměrně jasnou vnitřní strukturu fungování… Jak tedy podpořit rozvoj kreativity prostřednictvím kooperace?

Já myslím, že to může existovat třeba v podobě toho, co bych nazvala jako kooperativní momenty. Učitel, který se bojí opustit zažité postupy, může udělat jednoduchou věc. Např. když vykládá třeba o politickém systému Anglie nebo tom, jak je Anglie rozdělená, tak může v určitém momentu zastavit výklad a vyzvat děti, aby spolužákovi vedle sebe zopakovaly, co z výkladu pro ně bylo nejdůležitější. Nebo si mohou říct, jakou otázku si aktuálně kladou. Jsou to takové mini prvky, kterými lze docela hezky začít.

Nemůže být problémem, že kooperativní model ve výuce bude narážet na nepochopení rodičů? Během seminářů pro rodiče často narážím na názor, že současná společnost je postavená na soutěžení (kompetici) a děti by se měly tomuto stylu naučit.

Pokud se bavíme o této věci, musíme se ptát, jaký je smysl školy a vzdělání a výchovy obecně. Osobně se domnívám, že výchova a vzdělání je tu proto, abychom prosperovali nejenom v ekonomickém slova smyslu, ale aby prosperoval jeden každý z nás jako lidská bytost. Měli bychom žít dobré životy a to pro každého nutně nemusí znamenat uspět třeba v obchodu. Osobně bych nechtěla proti sobě nějak příkře stavět kooperativní a kompetitivní způsoby výuky. Pokud však chceme děti vzdělávat a rozvíjet i prostřednictvím soutěžení, mělo by se jednat o konstruktivní soutěž. Ta je taková, jež nedegraduje dítě, které se učí a které taky chybuje. Každý člověk se totiž zcela přirozeně srovnává s druhým člověkem. Pokud však ve škole nasadíme ostrou soutěž, která na někoho ukáže jako na chudáčka malinkého, který nezvládá, neumí či nerozumí, tak to ho skutečně v učení nepodpoří.

Jak se kooperativní vyučování srovnává s tím, že některé děti jsou extrovertní a některé introvertní? Extrovertní děti můžou mít tendenci ty přirozeně méně průbojné introverty převálcovat, protože jsou tak nastavené.

Na tomto poli skutečně může docházet k různým nedorozuměním. Dost často si učitelé, rodiče či děti myslí, že kooperativní učení je o tom, že se všichni zvedneme a honem začneme něco společně řešit. Kooperativní učení se ale velmi dobře snáší s individuální formou práce. Nejdřív tedy můžeme nechat dítě, aby si něco samo zpracovalo, přečetlo, podtrhlo a pak teprve šlo do diskuse s ostatními. V kooperativním učení by nikdo neměl tratit tím, že je v myšlení důkladnější a potřebuje více času na rozmyšlenou, oproti extrovertním asertivcům, kteří se do toho bez rozmyšlení vrhnou.

Proti kooperativnímu učení stojí ještě jedna námitka a to sice, že je postaveno na osobní zodpovědnosti. Učitelé ale říkají, že řada dětí má spíše touhu se vézt. Co se s tím dá dělat?

U osobní odpovědnosti ve smyslu principu kooperativního učení je důležité pamatovat na to, aby dítě osobně skládalo účty, a existuje mnoho způsobů, jak to ve výuce udělat. Když jako učitel vidím, že ve skupině pracují jen dva a ostatní nedělají nic, můžu přijít a zeptat se, co si o tom, na čem pracují, myslí ti, co nepracují. Nebo se můžu zeptat, co teď skupina dělá a jak se on na tom podílí. Jiný příklad je, když skupina dodělá úkol. Třeba už znají oběhovou soustavu, může následovat krátká individuální prověrka.

Jak je to tedy s rizikem hodnocení u kooperativního učení?

Dítě musí vědět, že kooperativní učení je pro jeho individuální prospěch, protože skupina je tu proto, aby mi pomáhala dál, ale účty skládám za sebe. Nejméně vhodný způsob hodnocení je, když známku dostane celá skupina najednou, bez přihlédnutí k tomu, co každé jednotlivé dítě dělalo či zda se zapojilo. Tím vlastně spousta dětí ztrácí chuť pro skupinovou učební činnost, protože to část z nich nutně poškozuje. Někdy se učitelé taky hodnocení raději úplně vyhnou a to také není v pořádku. Každý z nás potřebuje zpětnou vazbu.

Na závěr bych se ještě zeptal, jak to vypadá v současné době s kooperativním učením v české školní praxi a zda mohou učitelé někde získat informace o tom, jak kooperativní učení v praxi dělat.

Zrovna o tom píšu článek. Je zajímavé, jak moc už je uděláno na poli teorie kooperativního učení, hlavně v zahraničí; jak dobře je pro učitele připravená technologická podoba toho, co má učitel dělat, aby to fungovalo. Praxe se však přes to všechno otvírá jen pomaloučku. Hodně tomu napomáhají různé kurzy pro učitele, jako je třeba program Čtením a psaním ke kritickému myšlení či projekt Škola v pohybu. Dále hodně pomáhají projekty financované Evropskou unií a dalšími nadacemi. Přes to všechno se v současné době začíná více praktikovat spíše skupinová organizace vyučování než přímo kooperativní učení. Pokud se chtějí učitelé něco více dozvědět, jsou pro ně v současné době asi nejpřístupnější zmíněné kurzy kritického myšlení nebo zapojení do některých projektů.

Vážená paní docentko, děkuji moc za rozhovor.


Doc. PhDr. Hana Kasíková, CSc., vystudovala pedagogiku a češtinu na FF UK v Praze, později výchovnou dramatiku na DAMU. Přednáší na katedře pedagogiky FF UK. Od roku 1997 se systematicky věnuje zejména kooperativnímu učení. Je autorkou řady knih o kooperativním učení.
KASÍKOVÁ, H. Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno: AISIS o.s., 2005.
KASÍKOVÁ, Hana (Ed.). Učíme (se) kooperaci kooperací. Náměty – výukové materiály. Kladno: AISIS o.s., 2007.
KASÍKOVÁ, Hana. Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha: Portál, 2010.


Kooperativní učení může být nejen zábavné, ale také výhodné jak pro děti, tak pro učitele.

Rozhovor o kooperativní výuce v praxi se Silvií Lešinskou

Ahoj Silvie, během tvé výuky jsem si všiml, že používáš různé techniky kooperativního učení. Rád bych se zeptal, kde ses s nimi seznámila?

Dalo by se říct, že se základy kooperativního učení jsem se poprvé seznámila v Londýně v letech 1996–97 jako studentka ročního studia angličtiny. Jen jsem v té době vůbec netušila, že je to jedna z metod učení. Byl to pro mne zcela nový přístup. Když jsem začala dálkově studovat Pedagogickou fakultu UK, obor učitelství pro 1. stupeň ZŠ, současně jsem učila na základní škole. Pokoušela jsem se o skupinovou výuku, jenže brzy jsem zjistila, že nestačí děti rozdělit do skupin, aby se něco naučily. Výuka byla často více kompetitivní než kooperativní. Zpětně vím, že mi chyběly zkušenosti a hlavně pohled zvenčí. Vůbec tehdy nebylo běžné, aby učitelé chodili vzájemně do hodin na náslechy a poskytovali si zpětnou vazbu, nefungovala sebereflexe. Neměla jsem srovnání s pedagogy z jiných škol. Později jsem působila na dalších dvou základních školách, ale zkušenosti byly velmi podobné.

V roce 2012 jsem dostala nabídku učit na soukromé Základní škole Větrník, Mills, s.r.o., v Čelákovicích. Byla to velká příležitost, jak změnit svůj přístup k učení. O rok později jsem se díky vedení školy seznámila s Mgr. Gabrielou Jedličkovou, která mi nabídla mentorskou spolupráci. Setkáváme se přibližně jednou za měsíc. Pod jejím vedením jsem začala získávat cenné zkušenosti v oblasti kooperativních technik učení a také jsem se více otevřela dalším moderním vyučovacím metodám. Paní učitelka Jedličková mi ukázala, že kooperativní učení může být nejen zábavné, ale také výhodné jak pro děti, tak pro učitele. 

Proč ses rozhodla zařadit techniky kooperativního učení do svého učitelského repertoáru? Co podle tebe dětem přinášejí?

Naše škola se zaměřuje na individuální přístup a vzdělávání žáků v málopočetných třídách (maximální kapacita je 15 dětí). Vzhledem k tomu, že učím současně 2. a 3. ročník, techniky kooperativního učení se vysloveně nabízí. Děti jsou schopné spolupracovat už v mateřské škole. Bohužel nebývá samozřejmostí, že metody výuky na 1. stupni základní školy navazují na zkušenosti dětí z předškolního věku. Přitom bychom mohli kooperativním přístupem již od 1. ročníku na schopnosti dětí navázat. Ze své zkušenosti už dobře vím, že při kooperaci se u dětí zvyšuje motivace k učení, zlepšuje se komunikace. Děti se učí převzít zodpovědnost za svou práci ve skupině, vzájemně se lépe poznávají. Mají radost, když se jim podaří splnit společný cíl práce. Nemusí zažívat obavu z toho, že neuspějí. Chybu berou jako výzvu.

Bylo pro tebe těžké omezit ve vyučování soutěživé (kompetitivní) metody a místo nich učit děti pracovat spíše kooperativně?

Zpočátku pro mě byla náročná hlavně organizace hodiny. Měla jsem pocit, že čas běží rychleji. V mé třídě jsou děti velmi rozdílné ve svých potřebách vzhledem k učení. Některé mají problémy s koncentrací. Dříve se při kooperaci ve skupinách občas vyskytovaly konflikty, které pocházely právě ze soutěživosti mezi dětmi. Zaváděním některých kooperativních struktur se postupně soutěživost mezi dětmi začala vytrácet. V tomto případě se mi opravdu vyplácí spolupráce s mentorkou. Další výbornou zkušenost a dobré nápady jsem také získala díky Mgr. Jiřině (Stang) Majerové, která vede kurzy Typologie MBTI a specializuje se mimo jiné na individualizaci výchovy, výuky a učení žáků. Sama také používá kooperativní výuku. V neposlední řadě mohu doporučit knihu Kooperativní učení, kooperativní škola od Doc. PhDr. Hany Kasíkové, CSc. Učitelé z ní mohou čerpat výborné nápady pro své vyučovací hodiny.

Jak reagují na tento styl výuky rodiče?

Z vyučovacích hodin, zejména z projektového vyučování, občas pořizuji fotografie a krátké videonahrávky. Některé z nich umístíme na web školy a některé posíláme také rodičům. Pravidelně s dětmi připravujeme vernisáže výsledných prací v přízemí školy, pořádáme otevřené hodiny. Rodiče tak mají přehled a můžu říct, že zpětná vazba je zatím velmi pozitivní.

Co bys doporučila učitelům, kteří by chtěli tento styl výuky používat ve svých hodinách?

Jednoznačně bych doporučila spolupráci s odborníkem, který má již s touto metodou víceletou zkušenost. Je potřeba obrnit se trpělivostí a dát dětem i sobě čas. Sama jsem v této oblasti stále nováčkem. Jsem však přesvědčená, že pokud dáte kooperativnímu učení šanci, je to jedna z nejlepších metod, aby děti i vás učení stále bavilo.  

Děkuji za rozvor.


Mgr. Silvie Lešinská – vystudovala Pedagogickou fakultu UK – učitelství pro první stupeň základní školy. V současné době učí na Základní škole Větrník, MILLS, s.r.o., což je malotřídní škola s rozšířenou výukou angličtiny a tělesné výchovy (více na webu www.mills.cz).

Twitter