Město, které řídí pouze děti

Publikováno 28. 6. 2016

Text: Hanka Růžičková, Martin Drnek

Nejlepší vzdělání přináší život sám. Dětská městečka vytvářejí prostředí, v němž se život může odehrávat podle maximálně reálných pravidel a zvyklostí. Co se tam děti naučí?

V německy mluvících zemích se již třicet objevují dětská městečka. I u nás se začínají objevovat myšlenky něco podobného realizovat. Martin Drnek a Hanka Růžičková ze Scia navštívili dětské městečko v Drážďanech., Jejich zkušenosti z návštěvy Kitrazzy,  jak se městečko jmenuje, jsou v lecčem pozoruhodné.

Hanka: Zajeli jsme se s Martinem podívat na jeden moc pěkný německý (a nejen německý) projekt. Jmenuje se Dětské město a probíhá v 70 lokalitách v německy mluvících zemích. Vybrali jsme si ten nejbližší v Drážďanech. Svoje dětské město tu nazývají Kitrazza a má trochu jiný koncept než ostatní projekty. My vám v našem vyprávění chceme zprostředkovat především zážitky z návštěvy a krátké rozhovory s dětmi.

Martin: Městečko jsme našli v jednom z Drážďanských parků. Je vlastně nepřehlédnutelné. Stačilo se do parku podívat a hned bylo jasné, že se tady děje něco neobvyklého. Dlouhý plot polepený plakáty byl vidět na desítky metrů. Stačilo udělat pár kroků blíže a místo konání nám prozradil i čich. Děti měly na několika místech rozdělané ohniště a specifická vůně, kterou všichni známe od táboráků, by návštěvníka spolehlivě dovedla na správné místo.

Městečko má i svůj vstup pro rodiče, jako třeba ve školkách.  Zde je jasná linie mezi světem dospělých a chráněným světem jen pro děti. V této školce pro dospělé Hanka vyrazila hledat našeho “průvodce”, pana Tobiase Heinemanna, který má celou realizaci projektu na starosti.

Hanka: Vedoucího projektu jsem našli hned a s kávičkou jsme se usadili k jednomu ze stolů ve školce pro dospělé. Tobias nám představil projekt obecně, pak nám povyprávěl o konceptu zaměřeném na rozvoj kompetencí a výchovu k demokratickým principům. A poté, co jsme ho zahrnuli otázkami a ujasnili si vše kolem organizace, financí, dobrovolnictví, přišel  čas vstoupit.

Ale pozor! Náš vstup musel být předběžně odsouhlasen velkou radou obyvatel městečka. Velká rada je shromáždění všech obyvatel a hlasování se účastní opravdu všichni. Takže, Martine, jdeme …

Martin: Jsme tu. Prvním německým větám, které jsem v městečku slyšel, jsem rozuměl zcela bez problémů: „Co tady děláte? Dospěláci sem mohou až v pátek!” osočí nás hned za branou asi jedenáctiletá holčička. Děti si zjevně svůj prostor bedlivě stráží a proniknout nemůže jen tak někdo. Tobias dívce říká, že jsme ta návštěva z Prahy, která se na městečko přijela podívat. Zazní krátké „aha”, děvče se k nám okamžitě připojuje a chce nás provádět. Společně s Tobiasem nás vede k velkému stanu, kde postává větší skupinka dětí, tady už se začíná mluvit v rozvinutých větách a v dětském „přízvuku” se začínám ztrácet. Ještě, že jim Hanka rozumí …

Hanka: Rozhlížíme se zvědavě okolo, děti na nás mluví všechny najednou. Nevíme co dřív. Jestli si prohlédnout prostor nebo si začít povídat s dětmi. Nakonec nám přidělí tři šikovná děvčata - průvodkyně. Jedna z nich ale hlásí, že má ještě povinnosti v rozhodčím prostoru, kde se řeší konflikty obyvatel městečka a ona je jednou z mediátorek (zprostředkovatelek). Jdeme se tam podívat s ní. Vede se lítá diskuse, ani jedna strana nechce ustoupit. Výsledku se nedočkáme, protože jdeme dál. Zajímá nás hlavní stan.

„Co tady děláte? Dospěláci sem mohou až v pátek!“ osočí nás hned za branou asi jedenáctiletá holčička.

Martin: Zde se odehrávají všechny hlavní události městečka. Zde děti rozhodují o vlastních záležitostech, a to demokratickým hlasováním. Poté, co je návrh přednesen, se děti  rozdělí uvnitř stanu na dvě skupiny (odpůrce a zástupce přeloženého návrhu). Děti mohou přecházet volně mezi skupinami do ohlášeného konce hlasování. Přijato je rozhodnutí, které má na své straně nejvíce zástupců, a to  doslovně. Naše průvodkyně nám pyšně ukazují seznam tzv. mistrů, tedy těch dětí, které pro městečko udělaly něco výjimečného. Stát se mistrem mohou děti např. tím, že se po nějakou dobu starají o městské noviny, zorganizují společnou zábavu, vyrobí nějaký výjimečný umělecký předmět apod. I naše průvodkyně se nám chlubí svou fotografií na tablu mistrů a mistryň se svou podobenkou. Udělat v městečku něco pro ostatní je zde vnímáno jako velká čest.

Hanka: Jednu s průvodkyň už to nebaví a opouští nás. My jdeme dál k nebližšímu stanovišti. U dlouhého stolu sedí spousta dětí, ruce hnědé až na loktech a všechny se zaujatými výrazy. Ptám se kluka na konci lavice, co dělají. „My tady opracováváme mastek“, odpovídají mi děti najednou. Chlapec mi pak přichází ukázat své dílo. „Na tomhle pracuji už druhý den a to bude moje mistrovské dílo.“ Ptáme se ho , co tobude. „No to bude taková okrasná miska“, odpovídá. „Hanko, podívej, stánek s losy,“ volá Martin A děvčata vysvětlují, je to jejich vlastní projekt. Projekt evidentně zaujal, Martin si kupuje los..

Martin: Los jsem si vystál v řadě s ostatními dětmi. Co je hlavní cenou sice nemám potuchy, smyslem celého projektu se zdá být samotná hra. V malé, ručně stlučené budce s vyříznutým okénkem sedí kluk a holka. Mají krabičku plnou lístků a dívka drží v ruce fix. Na hřbetu ruky přibyla tečka, která značí, že jsem se dětské loterie již zúčastnil a nemohu proto znovu. Pak mohu táhnout lístek z krabičky. S napětím rozbaluju, aby na mě z papírku vyskočilo červené „nichts”. Mezitím už děti táhnou Hanku dál, všude je spousta podobných domečků a budek, jedna z nich Hanku výjimečně zaujme a chce si ji vyzkoušet.

Hanka: Podle pravidel pověšených na domečku se zouvám, nedrobím a nic nerozbíjím. Jedná se o jakési odpočinkové místo. Postupně si takto zkoušíme další stavby, prohlížíme si muzeum, kde skoro nic není a trochu nešťastný chlapec říká, že mají ještě zavřeno. Stavba je poměrně veliká, téměř jako dvoupatrový domek. Zajímáme se tedy, kdo ji postavil. „No přeci my!“ odpovídá chlapec z muzea neochotně. Naše otázka byla z jeho pohledu nesmyslná, tady přecei všechno postavily děti… No a pak musím Martina nechat chvíli o samotě s dětmi. „Mluvte s ním pomalu, on vám bude rozumět,“ radím jim.

Martin: Hanka mě na chvilku nechává s dětmi sama, a to i s mou ne zcela precizní němčinou, trochu se bojím, co se stane. Naši průvodci začínají mluvit skutečně pooomaaaalinku, situace je zachráněna. Procházíme společně další stanoviště, jako je textilní dílna se šicími stroji, herna pro děti, které se chtějí zabavit třeba karetními hrami, nebo jen tak ležet a povídat si. Narážíme i na stan medika, který právě ošetřuje malé krvavé zranění jednoho chlapce. Okolo je několik jeho kamarádů a komentují každý krok, který medik udělá. I zde se děti vlastně učí, s takovou situací se každé z nich může kdykoliv potkat. Ale to už se vrací Hanka a vydáváme se společně do kuchyně.

Hanka: Tam se dáváme do řeči s kuchařkami/dobrovolnicemi. Na cestu dostáváme marmeládu, kterou s dětmi uvařili.. Suroviny na marmeládu prý získali od rodičůa stejně tak sklenice, ve kterých si marmeládu odnášíme. Pokaždé, když děti v městečku něco potřebují, napíší to na tabuli před vstupem ve „školce pro dospělé“. Druhý den ráno děti většinou naleznou, co potřebují. Rozhlížím se a jdu k dětem, které smaží palačinky. Je to jejich oblíbená pochoutka a jsou k dispozici celý den. V kuchyni je smaží děti, kterým se chce, ostatní připichují na nástěnku objednávky: 10 sladkých, 5 s marmeládou apod. Jsme trochu vyděšení při pohledu na zdevastované pánve, ale protože je dětské město u konce, je to asi jedno. Příští rok si zřejmě seženou nové.

Před kuchyní je úžasná pec z hlíny, kterou každý rok samy děti nově postaví a v ní si pečou malé pizzy. Ochutnat nemůžeme, protože se teprve zatápí. Děti to evidentně baví, je jich tu kupa.

Náš čas ve městečku se nachýlil ke konci, naši průvodci už zjevně chtějí pokračovat v tom, co kvůli nám přerušili a tak je nezdržujeme. Poděkujeme a odcházíme. Při cestě domů vlakem pak přemýšlíme, jak podobné dětské městečko dostat i do Čech. Pokud máte nějaký nápad, napište nám: hruzickova@scio.cz a mdrnek@scio.cz.


Jsem učitel, Jsem rodič

Projekt dětské město vznikl v sedmdesátých letech v Mnichově (Mini München) a nyní je obdobných projektů v německy mluvících zemích zhruba 70.

Koncept projektu je zaměřený především na objevování a napodobování pracovního světa dospělých. Města si děti řídí sami, volí si zástupce, mají vlastní instituce, banky, obchody, provozovny, školy i zábavu.

V roce 2004 přichází Drážďany s novým přístupem nazvaný Kitrazza, který je postavený na principu budování demokracie a rozvoje kompetencí.

Letos proběhl již desátý ročník projektu. Projekt je čtrnáctidenní a je projde jím cca 400 dětí. Zároveň se již realizoval obdobný koncept v Polsku v oblasti s německy mluvící menšinou.

Twitter