Naším přírodním zdrojem je talent a tvořivost lidí

Publikováno 1. 6. 2017

text: Markéta Majerová

„Je povinností každého z nás se vzdělávat, chceme-li žít tvůrčí životy, které také přinášejí hodnoty.“ říká spisovatel, textař a producent Michal Horáček. Oblast vzdělávání zároveň považuje za politické téma, jelikož se týká života polis a naší pospolitosti. Jaký typ vzdělávání i vzdělanců naše společnost potřebuje a která dovednost je zásadní? O tom si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Jakou prioritu přisuzujete oblasti vzdělávání?

Ve svém programu jsem vytyčil několik zásadních bodů, kterým se chci věnovat v dlouhodobé perspektivě, a vzdělávání je mezi nimi. Pro nás je snad ještě důležitější, než je pro mnohé jiné národy, protože obýváme zemi, která nemá valné nerostné bohatství. Nemáme zlaté doly, hluboké naftové vrty a nemáme dokonce ani moře, tak s čím můžeme soutěžit? Co je naším přírodním zdrojem? Myslím, že naším přírodním zdrojem je talent, úsilí a tvořivost našich lidí. A tyhle vlastnosti nelze uplatňovat kvalitně bez příslušného vzdělání a neustálého vzdělávání každého z nás. Jedině tak můžeme soutěžit s jinými. Ale nejdříve musíme radikálně reformovat náš pohled na vzdělání. Protože stále klademe příliš velký důraz na získávání encyklopedických znalostí. Je to ten starý rakousko-uherský mód. Ale 21. století je jiné. A žádá tvořivost, samostatnou práci, řešení úkolů, nápady i schopnost je uvést v život, a to je obrovský úkol.

21. století je jiné. Žádá tvořivost, samostatnou práci, řešení úkolů, nápady i schopnost je uvést v život a to je obrovský úkol. 

Jak si myslíte, že bychom měli reformovat náš vzdělávací systém, aby se přiblížil požadavkům 21. století?

Dopředu chci říct, že vůbec nejsem odborníkem v tomto smyslu. Nechtěl bych být tím, který předstírá, že je v této oblasti obsáhle orientovaný. Naopak, já dopředu deklaruji, že mezi své poradce potřebuji lidi, kteří v tom kompetentní jsou. A velice rád a s velkým respektem jim budu naslouchat. Ale nějaký dojem mám. Myslím si, že za každou cenu je nutné dát žákům a studentům motivaci k tomu, aby přicházeli s vlastními řešeními, aby nastolovali věci. Aby ti, kteří dnes takzvaně vyrušují, nebyli považováni za rušitele, ale naopak.

Jak byste se popsal jako žák?

To je úplně zázrak, že jsem udělal maturitu! To bylo skoro nemožné, já jsem měl většinou dvojky a trojky z chování. Tak tak jsem prospíval, nechali mě prolézt do toho dalšího ročníku a pořád jsem takzvaně vyrušoval, protože jsem měl vždycky nějaké nápady. Třeba v dějepise, ten mě bavil. A učitelé mi pořád jen dávali poznámky a vůbec mě neměli rádi, protože jsem je zdržoval od probírání stanoveného penza, a to bylo to, co pro ně bylo důležité.

Myslíte si, že by měli učitelé místo kvanta faktografických znalostí podporovat spíše dovednosti z oblasti soft skills?

Ano, zejména kritické myšlení. Povzbuzovat lidi v kritickém myšlení. Mnohokrát si vzpomínám na to, když jsem přišel do Ameriky v roce 1984 absolvovat stáž pro žurnalisty na Northwestern University. Tam nám jednoho dne přednášeli o etice žurnalistické práce v demokratickém prostředí. Toho učitele si dodnes pamatuji. Jmenoval se Charles Schwarzlose. Vyprávěl nám a my jsme si zapisovali. Nikdo z nás nebyl Američan, všichni jsme byli z různých míst světa. Pak odložil fix a řekl: „Tak takhle to nepůjde. Já už tady 20 minut přednáším a ještě jsem od vás neslyšel jediné zpochybnění toho, co říkám.“ A to byl pro mě šok, protože právě to tiché zapisování bylo to, co se od nás vyžadovalo v naší vzdělávací soustavě. A on vyžadoval opak. A to je důvod, proč jsou ve Spojených státech rok za rokem nobelisti. Ti lidi napřed vymýšlejí možná v garážích, ale vymysleli třeba Google, Facebook nebo Microsoft právě proto, že jdou jinými cestami.

Jak si představujete dnešní ideál vzdělance? Kdo by měl být vzdělancem ve 21. století?

Vzdělanec je ten, kdo zvládl kritické myšlení. A to je ono. Někdo, kdo umí myslet kriticky v několika oborech. Dneska už to není snadné, protože těch oborů je příliš mnoho a ani jedno odvětví jednoho oboru už nemůžete za celý život plně obsáhnout. Ale můžete se seznámit se základními problémy, které se v něm řeší. Můžete pochopit, jaké jsou myšlenkové školy určitých oborů. A myslím, že skutečný vzdělanec je stále ten renesanční člověk a musí být interdisciplinární. Nebude vám vůbec k ničemu, když se budete věnovat třeba jenom fyzikální chemii. Nebo když budete umět jenom románskou literaturu. Prostě to je málo. Je potřeba hodně číst a hodně přemýšlet, kritizovat a zpochybňovat a seznámit se s mnoha obory. A to nejen humanitními, ale také s těmi přírodními vědami. A tak tomu bylo vždycky. Da Vinci a všichni ti velcí myslitelé, kteří položili základy evropského myšlení, tak to byli lidé, kteří se věnovali jak přírodním, tak humanitním vědám.

Myslíte si, že je vzdělávání politikum?

Ano, nepochybně. Politikum je vlastně všechno to, co se týká života polis – naší pospolitosti. A my si v ní musíme být navzájem více než jen obchodními partnery. To se týká také vzdělávání. V Česku máme takovou zvláštní tradici. Pořád vyprávíme o tom, jak si vzdělávání vážíme a odráží se to na mnoha symbolických faktech. Například, když si vezmete peněženku a podíváte se na naše bankovky, tak uvidíte, že na stokoruně je geniální aristokrat, ale na ostatních jsou úplně normální lidé. A jací lidé tam jsou? Komenský – učitel, Masaryk – učitel. Palacký – učitel. Tady vidíme, jak vlastně podvědomě pořád uznáváme tu obrovskou hodnotu, kterou je vzdělanost. Palackému se říkalo po mnoho let Otec národa. Byl to učitel, který představil svou vizi o tom, co znamená být Čechem. Dneska už jeho práce ze striktně historiografického hlediska neobstojí, nicméně on to téma začal, aby jej pak bylo možné rozvíjet a falzifikovat.

Když zmiňujete tu falzifikaci Palackého práce, domníváte se, že je pro takovou činnost v našich školách prostor?

Já bych byl velkým zastáncem toho, aby se vyučoval předmět, který by se jmenoval kritické myšlení. V něm by se vyloženě ukazovaly způsoby manipulace a studenti by měli za úkol hodnotit nějakou zprávu. Případně, pokud mají pochyby, navrhovat způsoby, jak se co nejblíže dobrat skutečného stavu věcí. Myslím si, že kdyby to byla jedna hodina týdně, že by to za to stálo.

A do jaké míry můžeme vzdělání vyžadovat od státních institucí a do jaké míry za ně máme převzít odpovědnost sami?

Myslím si, že to je dobrá otázka, která už naznačuje odpověď. My všichni musíme přijmout skutečnost, že ve 21. století není možné se chovat jinak, než se neustále vzdělávat a zvyšovat své kompetence. Už proto, že to století je nevyzpytatelné. Není vůbec zaručené, že za 20 let bude profesi, kterou jsme zvládli, někdo potřebovat. A to ostatně provází lidský život po celé generace. Já jsem bydlel v ulici, která se jmenuje Platnéřská. A kolik platnéřů dnes je? Nebo jaké to bylo živit se jako rukavičkář nebo parukář? Takoví ševci… Možná jich je potřeba pět ročně. A to se přenáší i do ostatních oborů. Je proto potřeba si kompetence zvyšovat pestřeji, abychom dokázali čelit výzvám své doby. Čelit jim rychle a efektivně. Takže je povinností každého z nás se vzdělávat, chceme-li žít tvůrčí životy, které také přinášejí hodnoty.

Twitter