Osud je nevyzpytatelný

Publikováno 29. 11. 2016

Doposud jsme v magazínu Perpetuum přinášeli rozhovory pouze s dospělými. Ovšem magazín, jehož středem zájmu je vzdělávání, rodiče, učitelé a děti, by měl poskytovat prostor i posledně jmenovaným. Rozhodli jsme se tedy učinit nápravu a oslovili jsme s žádostí o rozhovor herce a zároveň stále ještě studenta konzervatoře Zdeňka Piškulu.  

Co se ti vybaví, když se řekne základní škola?

Mám smíšené pocity, protože jsem prošel třemi základními školami. Po prvé to bylo kvůli stěhování, kdy jsem přešel na „ vesnickou“ školu, a po druhé kvůli benevolentnějšímu přístupu k výuce. Naši se báli, že pokud nebudu mít přísnější učitele, nic se nenaučím a nedostanu se na dobrou střední školu. Bohužel ani na třetí škole to nebylo nic moc.

A bavilo tě to na „základce“?

Ne. Na základní školu opravdu nemám hezké vzpomínky.

Co učitelé, panoval mezi vámi vzájemný respekt?

Jak s kým. Našli se učitelé, se kterými jsem byl spíše v přátelském vztahu a vzájemně jsme se respektovali. A pak byli učitelé, kteří mi předali vysvědčení se slovy: „Tak doufám, že toho natáčení už moc nebude.“

Měl jsi nějakého oblíbeného učitele/učitelku?

Ano měl, byl ke mně přátelský a choval se k nám jako k lidem, což u dnešních učitelů není obvyklé. Navíc mě podporoval a každý úspěch mi skutečně přál.

Co myslíš, že ses naučil na základní škole a co ses naopak naučil mimo ni?

Na základní škole jsem se naučil snášet bolest. Jak psychickou, tak i fyzickou. Neříkám, že to byla vždy hrůza. Samozřejmě se tam našlo i pár normálních a fajn spolužáků, ale těch ostatních byla většina. Zkrátka jsme si moc nerozuměli. Já měl naprosto odlišné zájmy od těch jejich. Mimo školu jsem se naučil disciplíně a trpělivosti. V té době jsem už natáčel a na plac si zkrátka nemůžete dovolit přijít pozdě nebo nepřipravený.

A je něco, co ti připadá ve škole úplně zbytečné?

Probírání látky moc do podrobna, do úplných absurdit, které mi v životě budou opravdu k ničemu!

Pojďme trochu hlouběji do minulosti. Co ses naučil v mateřské školce?

Tak to se omlouvám, ale to vám přesně nepovím (smích). Možná kreslit, zpívat…

Ale vlastně jedna věc by tu byla. Ve školce jsem poprvé ukázal svoji odvahu a zažil první velké odmítnutí. Strašně se mi líbila jedna holčička, jmenovala se Anička a já byl do ní úplný blázen. Při vánoční besídce jsem si dodal odvahy a požádal ji o tanec. Její odpověď mě knokautovala. Řekla jen: „Sklapni blbečku.“ (smích)

Máš ze školky doteď nějaké kamarády?

Nemám. Přestěhovali jsem se a já s nimi ztratil kontakt.

Ale dva kamarády, se kterými se znám od plínek, skutečně mám. S Matyášem jsme od sebe o měsíc a s Romanem o tři. Naši rodiče se přátelí a my tak spolu zažili první bitvy o lopatku na pískovišti, první pády na lyžích i první tajná rande na dovolených.

Co tě motivuje k učení?

Těžko říct, ale nejspíš moje budoucnost. Nikdy nevíte, co přijde, co se může stát, nebo změnit. Dnes chodím na konzervatoř a studuju herectví, ale zítra může být vše jinak. Osud je nevyzpytatelný. Proto je důležité umět toho co nejvíc.

Co máš v plánu po konzervatoři?

To se uvidí, záleží na tom, jestli bude práce nebo ne. Určitě bych ale rád zůstal u filmu a divadla.

Jak vnímáš to, jak tě vychovávají rodiče? Máš benevolentní výchovu nebo přísnější?

Myslím, že nejsem žádný rozmazlený fracek, který si dělá, co chce. Naši by asi řekli, že příliš diskutuju a občas neznám míru, kdy přestat, ale mám pocit, že mě vychovali dobře. Ostatně tohle by měli posoudit spíš lidi z mého okolí, ne já.

Jsem rád, že moji rodiče jsou vstřícní. Když chci přespat u kamarádů nebo jít večer ven, tak můžu, věří mi a já tak nemám důvod lhát nebo podvádět.

Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak bys vychovával svoje děti ty?

Přemýšlel, ale myslím, že na to mám ještě dost času a že k tomu potřebuju nasbírat určité zkušenosti.

Co tě naučilo herectví?

Herectví mě naučilo lépe zvládat své emoce. Když je to nutné, potlačím je, a když je třeba, dostanu je ze sebe ven. Při natáčení jsem se naučil dochvilnosti, trpělivosti a hlavně pokoře k ostatním.

Používáš něco z toho i jinde?

Snažím se dívat kolem sebe s otevřenýma očima. Pozoruju chování ostatních lidí, kolegů k druhým. Sleduju, co se komu líbí a co ne, a snažím se být na lidi slušný.

Můžeš něco z toho použít ve škole?

Můžu, právě to potlačení emocí. Jen tak mě někdo nerozčílí.

Osud je nevyzpytatelný. Proto je důležité umět toho co nejvíc.

Mohl jsi i dospělým hereckým kolegům v něčem poradit?

Mohl bych, ale za prvé bych se neodvážil a za druhé to, co mě může připadat dobré, může jim připadat naopak špatné. Není žádná univerzální příručka na to, jak se stát vynikajícím  hercem.

Twitter