Se setrvačností ve vzdělávání je potřeba počítat

Publikováno 9. 6. 2016

Text: Markéta Majerová

„Bude trvat ještě minimálně jednu generaci, než se nějakých systémových změn dočkáme, a není vyloučené, že si budeme muset projít ještě hlubší krizí, než jakou si myslíme, že zažíváme dnes,“ říká Ondřej Liška, ředitel mezinárodní organizace ASHOKA v ČR a bývalý ministr školství. Co přináší vznik „nových“ škol? A je vzdělávání politické téma? Více v našem rozhovoru. 

Jak byste definoval sociálního inovátora v oblasti vzdělávání? Kdo to je?

Sociální inovátoři přináší novátorské myšlenky, které zásadně proměňují pohled na nějaký problém. Jsou to lidé velmi podnikaví a tvořiví při překonávání překážek, které jsou s realizací řešení spjaty. Ashoka vznikla před pětatřiceti lety právě proto, aby tyto lidi podporovala, vyhledávala je a pomáhala jim jejich řešení rozšiřovat na co největší prostor. Vzdělávání je zároveň velmi specifický prostor, kam nelze inovace přenášet jenom tak „přes kopírák“. Vzdělávání je už z povahy věci velmi spjato s kulturou, se společenským kontextem, a proto se sociální inovace v oblasti vzdělávání někdy obtížněji šíří a přejímají. Je potřeba v jejich případě vždy velmi pečlivě hledat to, jakým způsobem na místní kontext odpovídají.

Myslíte si, že školy umí připravit studenty na svět v 21. století?

To je těžké posuzovat obecně, ale myslím si, že škol, které to dokážou, je podstatně méně, než bychom si přáli. A je otázka, zda efektivnější cesta vede odspodu, nebo ze shora. Zda máme čekat na osvícené ministry školství, na osvícené vlády a schopné a otevřené úředníky a úřednice, nebo má spíše smysl věnovat se konkrétním dětem, konkrétní škole a pokoušet se šířit představu, jak vzdělávat v 21. století zespodu. Kdo odpověď zná, ten našel svatý grál, ale jak tomu bývá, většinou je to dilema slepice a vejce. A vlastně nesmíme přestat ani v jednom. Nesmíme přestat usilovat o konkrétní změny přímo v terénu a dělat všechno proto, aby se z dobrých příkladů stávala strhující inspirace na jedné straně, a zároveň jako občané dělat všechno proto, aby se ke slovu dostávali takoví veřejní představitelé, kteří tento problém chápou a jsou ochotni pro něj něco dělat ve chvíli, kdy se ocitnou v odpovídající pozici. A jedno bez druhého nemůže být.

Jak vnímáte vznik soukromých inovativních škol v rámci ČR, můžou být přínosem a inspirací pro tradiční školu?

Fenomén vzniku nových „alternativních“ škol vidím jako jednoznačně pozitivní v tom, že přinášejí konkrétním dětem, které by jinak asi neměly přístup ke kvalitnějšímu vzdělání, tuto šanci. Z hlediska civilizačního trendu zde vidím kritické aspekty. Protože dochází k odlivu dětí, zdrojů a odvrácení často vzdělané a ekonomicky aktivní části společnosti od veřejného školství, které je tu od toho, aby garantovalo rovné šance pro život ve společnosti. V tom bohužel veřejné školství neplní svoji roli, jak by mělo. A myslím si, že ne zcela vždy mají nové školy odpovídající kvalitu. Mají zpravidla obdivuhodný entusiasmus, motivaci, což je skvělé, ale očekávaný výsledek to má jedině v případě, že se zároveň s tou motivací a ideálem propojí i odpovídající dovednost. Vzdělávání vyžaduje intuici, ale jenom na intuici stavět nelze. Musí se stavět i na znalostech a dovednostech pedagogů, či průvodců vzdělávání.

„Nové“ školy přináší zjevně konkurenci veřejným školám. Ovšem nemyslím si, že jim nutně přinášejí inspiraci, která veřejné školy potáhne vzhůru školám, neboť mám pochybnosti o celkové absorpční kapacitě těch veřejných škol vůbec sledovat inovace ve vzdělávání a přinášet je do praxe. Dokud učitelé veřejných škol budou přetíženi a nevybaveni dostatečnou podporou k tomu, aby tu svoji průvodcovskou roli zvládali, tak prakticky nebudou mít ani čas se zabývat vyhledáváním nových inovativních přístupů a jejich implementací do výuky.

Kde vidíte příčinu rozevírání nůžek v podobě soukromých a státních škol?

Vidím v tom fatální selhání celé polistopadové politické reprezentace od A do Z. Zmizela společenská smlouva o vzdělávání. Já tomu říkám vzdělávací společenská smlouva. Moderní národní stát vznikl na základě kontraktu mezi občany a státem, který se neustále vyvažuje, ale dokud ten kontrakt trvá, tak je stát zmocněn k tomu, aby nám poskytoval bezpečnost, veřejné služby, určitou garanci kvality života a stejně tak je to ve vzdělávání. Ten kontrakt mezi učitelem a společností byl před 100 lety takový, že učitel byl zmocněn společností, aby se jako ten lepší z nás staral o to nejcennější, co máme. Aby doprovázel naše děti, tedy pečoval o budoucnost, o reprodukci společnosti a její rozvoj, ale tento kontrakt zmizel. Rodiče dnes nevěří, že učitelé tohle privilegium a schopnost mají, proto ztrácí legitimitu a zůstávají jako oběti této situace ve vzdělávacím systému mezi dvěma mlýnskými kameny: nedůvěrou ze strany společnosti a zoufale nedostávající se podporou pro výkon své role od státu. Logicky končí vyhořením, nespokojeností a mám veliký respekt před těmi, kdo dnes roli učitele vykonávají, protože to nemají vůbec lehké. Podle mě by naším cílem mělo být obnovení této společenské smlouvy ve vzdělávání. Měl by tady zaznít jasný hlas ze strany veřejných činitelů ve smyslu: učitelé, ať už jim říkáme průvodci, ať už jsou v soukromých nebo veřejných školách, nebo mimo školu, jsou těmi, kdo hrají naprosto klíčovou roli pro naši budoucnost. A pak také podle těchto slov jednat.

Myslíte si, že mají rodiče prostor mluvit do institucionálního vzdělávání svých dětí?

Mně jsou sympatické všechny iniciativy, například Rodiče vítáni, které vedou k posílení role rodičů, protože si myslím, že ten hlas je obecně skutečně slabý. Zase je to takový ambivalentní problém. Na jedné straně jsou rodiče, kteří se o vzdělávání vůbec nezajímají, a pak jsou tu rodiče, kteří se zajímat chtějí, ale škola jim to neumožňuje.

Má neformální vzdělávání dostatečnou podporu ze strany státu, nebo je vnímáno jako něco protichůdného vůči škole?

Spíše se bere jako takové povinné téma, které do vzdělávání patří, ale je vnímáno jako téma okrajové. Proto se mi líbí, že se objevuje čím dál více iniciativ, které neformální složku vzdělávání podporují a rozvíjejí. Je to zase dlouhodobý proces, ale cítím tam změnu, která opět nepřichází z ministerstva, ale z občanské společnosti a vlastně i ze soukromého sektoru. Například renomovaná mezinárodní firma Ernst & Young nedávno zrušila praxi vyžadování vysokoškolského titulu při přijímání nových zaměstnanců. My vidíme, že soukromý sektor se v tomto případě dostává mnohem dál, než jsou státní struktury schopné vůbec vnímat. Takže já to považuji za pozitivní trend a třeba Města vzdělávání mi připadají jako velmi zajímavá iniciativa, která má své analogie i v zahraničí a osvědčila se. Například v Německu existuje iniciativa tzv. Bildungsregionen – regiony vzdělávání, díky níž se setkávají všichni aktéři, kteří spoluvytvářejí sociální podmínky pro účastníky vzdělávání a baví se o konkrétně o tom, jak na daném území děti vyrůstají, zda mají dostatečné zázemí, důstojné prostředí, jestli rodina má práci, jestli dítě vyrůstá v prostředí, které je dostatečně podnětné, kam si chodí hrát, kam a kudy chodí do školy, jaké jsou typy rizik v jeho okolí a jaké má životní vyhlídky v místě, a najednou se objevuje holistický přístup k vzdělávací trajektorii konkrétního dítěte, což je přesně to, kam bychom měli směřovat. K synergii všech možných nástrojů, které nakonec mají efekt na vzdělávací výkon a vzdělávací úspěšnost. Na nejvyšší úrovni to znamená mnohem užší spolupráci ministerstva práce a sociálních věcí s ministerstvem školství, s ministerstvem vnitra i s ministerstvem pro místní rozvoj např. v otázkách bydlení. Počet rodin, které se ocitají v kritických podmínkách, protože nedosáhnou na důstojné bydlení, je nebezpěčně vysoký. Deprivace vztahů a sociálního zázemí je mnohde alarmující.

Proč si myslíte, že tady není?

Protože mentální proměna, kterou procházíme od Listopadu 89 je pořád příliš pomalá, a zatímco od politiky očekáváme, že nám bude ukazovat směr, politika často pouze obtížně dohání to, co se v občanské společnosti již stalo skutečností. A myslím si, že přesně v této situaci jsme. Řada aktérů v občanské společnosti a soukromém sektoru už vlastně pochopila, čím stát a společnost trpí, proto se snaží pomáhat sama. Vznikají soukromé školy, instituty, které i takto chápou svoji roli. I Scio jako firma investuje nemalé prostředky část do výzkumu a působí s ním navenek. Je tady EDUin, SKAV a další, kteří ukazují cesty, i kudy je možné jít. A to, co dělají, se teprve někteří na ministerstvu snaží pochopit, natož aby v tom byli průkopníky. To znamená, očekávat nějakou průkopnickou roli od státu je marné, a nemyslím si, že se situace brzy změní. Na druhou stranu nejsem ten, kdo by nad politikou lámal hůl, myslím si, že je naopak potřeba vynakládat nezištně a někdy vlastně na úkor vlastních aktivit, peněz, rodiny systematické občanské úsilí k tomu, aby k té občanské proměně došlo na všech úrovních. Zapojovat se do různých občanských aktivit, konferencí, platforem, hnutí, ať už mají podobu podpůrných sítí, demonstrací, nebo realizace nějakého progresivního výzkumu, který se pak šíří a proměňuje veřejnou debatu, atd. Tohle všechno má obrovský smysl, jenom to holt trvá dlouho.

A je podle Vás vzdělávání politické téma?

Víc než dřív, ale stále nedostatečně. Je skvělé, že vlastně vznikly platformy a dokumenty, které popisují cíle ve vzdělávání z různých úhlů. Také existují i různé systematičtější advokační aktivity, tedy lobbing v tom nejlepším slova smyslu. Ovšem myslím si, že by se tyto snahy měly rozvinout ještě podstatně výrazněji. Nastal čas pro to, aby se osvícení lidé, kteří disponují finančními prostředky, shodli na tom, že je potřeba investovat do proměny vzdělávání na systémové úrovni. Vlastně to, co proběhlo pod hlavičkou iniciativy „Rekonstrukce státu“, by se mělo stát i v oblasti vzdělávání. Prostě pokusit se vytvořit širokou platformu, která se shodne na pěti klíčových změnách a korun investuje úsilí, prostředky a energii nejlepších lidí do proměny veřejné debaty a prosazení změn. Ty nenastanou naráz, se setrvačností je potřeba počítat. Bude trvat ještě minimálně jednu generaci, než se nějakých systémových změn dočkáme, a není vyloučené, že si budeme muset projít ještě hlubší krizí, než jakou si myslíme, že zažíváme dnes. Dobrá zpráva ale je, ke skutečnému uvědomění si podstatných hodnot a jejich hlubšímu zakořenění to může pomoci.


Ondřej Liška je ředitelem mezinárodní organizace Ashoka v ČR. Ashoka je největší síť sociálních inovátorů na světě a zahrnuje přes 3.500 hybatelů společensky prospěšných systémových změn ve více než 80 zemích. Působil jako ministr školství, mládeže a tělovýchovy (2007-2009), poslanec Parlamentu a předseda výboru pro evropské záležitosti. Předtím tři roky pracoval v Evropském parlamentu jako expert pro regionální rozvoj a sociální soudržnost a v Nadaci Forum 2000 založenou Václavem Havlem. Stál u zrodu think-tanku Glopolis a působil v něm jako analytik. Mezi lety 2011 a 2013 pracoval pro Open Society Foundations George Sorose jako poradce pro advokační aktivity a inkluzivní vzdělávání. V roce 2011 inicioval vznik  Institutu  aktivního  občanství. Absolvoval studium politologie a religionistiky na MU v Brně. Je autorem knihy „Církev v podzemí“ (1999), která poprvé zmapovala  skryté  aktivity  katolické církve v době komunistického režimu (1948-1989). Vystupuje doma i v zahraničí k tématům vzdělávání, demokratické transformace, občanské společnosti, lidských práv, evropské integrace a udržitelného rozvoje.

Twitter