Sedmero mýtů školního dějepisu

Publikováno 29. 5. 2017

Text: Tomáš Konečný

Školní dějepis je u většiny lidí jediným tvůrcem historické paměti. Svůj podíl na vytváření našeho vnímání minulosti až na výjimky nereflektuje, čímž je zodpovědný za vznik řady mýtů. Zejména česká historie je již století vyprávěna téměř stejným příběhem. Kníže Václav, Jan Hus, Josef II., František Palacký či Edvard Beneš patří k základním prvkům školního výkladu, kde mají svou neměnnou úlohu jako součást budování státnosti a pokroku malého národa.

Proměny 20. století tuto osnovu přejímaly bez větších úprav, jen s posunem důrazů – jednou se Hus hodil jako odpůrce Němců, podruhé jako sociální reformátor, jindy posloužil coby bojovník za svobodu a pravdu. Soudobá historická věda v průběhu let vyvrátila či relativizovala řadu tradičních školských výkladů, avšak nedokázala dát českým dějinám jiný smysl. Proto má dodnes řada historek školní punc své pravosti, ačkoli mají blíže k pohádce než vědě. Tento text ukazuje výběrově na některé z mýtů, jež jsou tradovány jako součást všeobecné vzdělanosti.

Počátky státnosti

Výklad národní historie začíná zmínkami o dvou prvních státních útvarech – Sámově říši a Velké Moravě. V obou případech je jejich označení za první státní útvary sporné. O Sámově říši je z minulosti dochována jediná letmá zmínka. Vedle absence dalších důkazů je zvláštní už fakt, že neměla žádné pokračování. Současná debata existenci tohoto celku otevřeně zpochybňuje. Oproti ní je sice Velká Morava podložena solidními prameny, zato nebyla předchůdcem českého státu, ale jeho rivalem (a později zřejmě protektorem). Česká státní tradice vznikla jako opozice a emancipace proti ní, nikoli jako její pokračování.

Husité ničiteli památek

Z řady národních mytologií, kterými je obalen výklad o husitech, se jen málokterá těší tak širokému přijetí, jako jejich obrazoborectví. Zatímco v minulosti zdůrazňované nacionální nebo sociální aspekty husitství se dnes zmiňují okrajově, o tom, kterak si husité v likvidaci uměleckých děl nezadali s moderním fundamentalismem, nepanuje spor.

Nelze popírat výskyt obrazoboreckých tendencí v husitství, nicméně fáze ničení uměleckých památek zahrnuje jen krátký úsek let 1419–1421 a soustřeďuje se téměř výlučně na Prahu. Míra dochování středověkého umění je přitom stejná v ní i v regionech, kterých se husitské hnutí nedotklo, a dokonce o něco vyšší než ve většině Evropy. Husitská církev navíc sama připouštěla uměleckou výzdobu a s její podporou vznikalo nové umění. Za rozsáhlou likvidací sakrálního umění stojí až reformace a náboženské války v 16. století, v našem prostředí k trendu přispěla dále rekatolizace, za níž byly plošně ničeny předměty vnímané za husitské, a přirozená obměna za novější.

Soudobá historická věda v průběhu let vyvrátila či relativizovala řadu tradičních školských výkladů, avšak nedokázala dát českým dějinám jiný smysl.

Jezuitské temno

Dávno před Jiráskovým Temnem bylo období od Bílé hory po národní obrození považováno za dobu nejhlubšího úpadku, na němž se podílel řád jezuitů. Takový soud ignoruje, že druhá polovina 17. století představuje jeden z vrcholů české kultury, symbolizované rozkvětem baroka evropské úrovně, jehož stopy nalézáme i v nejzapadlejší vesnici. Pražská univerzita patřila v polovině 17. století k nejprestižnějším v Evropě. Podobného rozkvětu se dočkalo hospodářství, právě zde začíná sláva českého skla a piva. Jezuité, proklínaný symbol tmářství, spoluvytvářeli a šířili vědecký pokrok od Amazonie po Nagasaki, a dali novověké Evropě řadu čelních matematiků, fyziků a biologů, jejichž úspěchy pokrývají spektrum od kyvadlových hodin po seismologii.

Osvícená císařovna Marie Terezie

Na rozdíl od většiny Habsburků dějepisná výuka glorifikuje Marii Terezii. Bývá popisována jako úspěšná reformátorka, která zavedla povinnou školní docházku. Její vláda přitom tak pozitivní nebyla. Válečné porážky doprovázel hospodářský úpadek a zaostávání. Panovnice se příliš nedotklo osvícenství, byla bigotní barokní katoličkou věřící na čarodějnice. S jejím jménem jsou spojeny nábožensky motivované represe, stejně jako cenzura. Dokonce ani tolik glorifikovanou povinnou školní docházku nezavedla, její školská reforma uzákonila pouze takzvanou vzdělávací povinnost, ukládající vrchnostem zřizování škol. Reformy královny, která je nepřesně označována za císařovnu, byly bližší absolutismu Ludvíka XIV. než osvícenství, v jehož době žila, ale nepřijímala jej.

Žalář národů

Habsburská monarchie pod vládou Františka Josefa I. obdržela nálepku „žaláře národů“. Domnělý policejní stát, který v Rakousku fungoval v počátcích 19. století, byl ve druhé polovině století spíše symbolický a směšný. Údajný bachovský absolutismus je dobou společenského a hospodářského uvolnění, kdy vychází klasická díla jako Kytice či Babička. Od 70. let nastává hospodářský a kulturní rozmach, spojený s nebývalou mírou osobní svobody. V desetiletích, kdy mzdy rostly desetinásobně proti cenám, nastává zlatá éra národní kultury, budují se města a formuje se český politický a spolkový život. To vše ne navzdory, ale s podporou Vídně – ostatně, Národní divadlo se nestavělo v ilegalitě.

Jeden z nejvyspělejších států

Nedílnou součástí idealizace prvorepublikového Československa je jeho označování za hospodářskou velmoc a pomalu nejrozvinutější stát světa. Přitom výzkumy týkající se objemu, efektivity či struktury výroby neposkytují jedinou oporu. Mýtus se zakládá jednak na kontrastu s válečným nedostatkem a zhroucením měn u našich sousedů, jednak na pozdější zkušenosti s další válkou a reálným socialismem. Meziválečná ekonomika ale trpěla řadou neduhů, počínaje Rašínovou deflační politikou, která způsobila hospodářskou krizi v době, kdy celý svět prosperoval, konče tím, že československý průmysl byl až na výjimky řemeslnou výrobou, která nedokázala konkurovat jinak než nízkými platy a enormní pracovní dobou. O jeho technologické úrovni svědčí, že slavné české sklárny nedokázaly vyrábět tabulové sklo pro výlohy či automobily, takže se muselo do republiky dovážet z Belgie.

Hodní a zlí, vrchnost a poddaní

Oblíbeným rámcem dějepisného vyprávění je představa vrchnosti, ovládající každodenní realitu. Jednou je to středověká církev, kontrolující společnost a vybírající desátky a odpustky. Jindy následuje feudální vrchnost s robotami. A závěrem přichází komunistická totalita. Všechny tyto výklady ale ignorují každodenní realitu. Stejně jako církev po celý středověk nedokázala získat předepsané desátky či vnutit své představy chování komukoli mimo akademické a panovnické elity, patřila robota až do dob tereziánských k spíše výjimečným a omezeným fenoménům, na mnoha místech se nevymáhala, či ji nahradily námezdní síly.

Podobně nebylo husákovské Československo státem, kde se patnáct milionů lidí dennodenně třáslo strachy, předstíralo normální život a čekalo, až režim padne. Ani zvláštní kombinace útlaku, kýče a sociálních jistot, které normalizace přinesla, se nedá vměstnat do jednoduchého schématu ovládání shora, natož pak fungování venkova v raném novověku, který postrádal policejní aparát. Věrohodnosti výuky sotva prospívá, když líčí společnost optikou viníků z řad elity a jejich utlačovaných obětí.


Tomáš Konečný studoval dějiny a mezinárodní vztahy na FF ZČU, dějiny novověku na FF UK, dějiny evropské kultury na KTF UK a učitelství na HTF UK. Pracoval pro NPÚ a působil v řadě neziskových projektů. Momentálně působí na FEL ČVUT. Popularizaci historie se blíže věnuje prostředním projektu Kout historických kuriozit, v rámci nějž vydal dvě knihy a provozuje i jeho facebookový profil.

Twitter