Učitel v roli dělníka, zahradníka a divadelního herce

Publikováno 13. 7. 2017

Text: Markéta Popelářová

Jaké další metafory dokážeme ke vzdělávání najít? Touto otázkou se zabývá Sir Ken Robinson, mezinárodně uznávaný odborník na vzdělávání, ve své knize s názvem Creative Schools vydané v roce 2015. Do češtiny sice ještě přeložena nebyla, ale za pozornost českých čtenářů rozhodně stojí. Autor se v ní vyjadřuje ke stavu školských systémů, k jejich špatným, ale i dobrým stránkám. Zabývá se tím, jak se ze situace, do které jsme školy dostali, co nejsnadněji dostat. A i když se vše primárně týká amerického školního prostředí, ponaučení a inspiraci můžeme snadno přenést i k nám do Česka.

Sir Ken Robinson pracoval dříve jako pedagog, nyní působí jako odborný poradce na vzdělávání. Znáte ho možná díky jeho nejslavnější přednášce s názvem Do Schools Kill Creativity? nebo How to escape education's death valley.

V knize Creative Schools zmiňuje osudy amerických škol s často podobným příběhem. Ve svém regionu dosahovaly ve srovnávacích testech nejhorších výsledků, místní komunita je již dávno odepsala. Dobré pověsti škol nepomáhaly ani vysoké počty zameškaných hodin jednotlivých žáků. Pak ale do školy přistoupil někdo, kdo i přes kvanta problémů a překážek viděl potenciál školy a věřil ve změnu k lepšímu. A hlavně věřil v žáky samotné. A díky kvalitním učitelům s kreativními nápady a za pomoci obrovské dávky trpělivosti dosahovala škola za nějaký čas výsledků, o kterých se jejich učitelům dříve ani nesnilo. Povedlo se jim žákům ukázat, že učení nemusí být jejich nepřítelem, ale naopak prostředkem k úspěchu a štěstí. V čem tkvěl úspěch? V omezení standardizace, v pochopení studenta jako individua, které má vlastní potřeby, přání, talent, dovednosti a sny. Zní to jednoduše. Ale je to právě nastavení školského systému, co studentova přání, sny nebo dokonce i talent dokáže během roků povinné docházky znehodnotit. Talenty zůstanou skryty, sny a potřeby opomenuty. A společně s nimi i budoucnost, která na studenty po škole čeká.

„K revoluci jsou potřeba tři věci,“ tvrdí Robinson. „Nejdříve potřebujeme vědět, co je špatně; mít vizi toho, co chceme změnit, a také znát postup, jak to změnit.“ Pokud je ale naším cílem změnit vzdělávací systém, ať už je to kdekoliv na světě, uvědomme si, že se můžeme poučit z jiných oblastí. Metaforicky proto autor v knize přirovnává vzdělávání hned k několika oblastem. Které tři konkrétní z nich rozebral?

První přirovnání je spjato s historií a vývojem průmyslu. To, že náš vzdělávací systém vznikl za dob průmyslové revoluce a od té doby se nijak radikálně nezměnil, je oblíbeným a hojně šířeným argumentem, který má poukazovat na jeho velkou zaostalost. Je samozřejmě založen na pravdě. Robinson ve své knížce blíže popisuje dobu 18. a 19. století a vysvětluje okolnosti, za kterých valná většina vzdělávacích systémů vznikala. A následně také uvádí, proč systém založený na produkování stejně schopných dělníků zaměřených na manuální práci, odsouzených k celoživotní práci v jedné továrně, v dnešní době již nadále nemůže fungovat. V té době nebyla kreativita žádanou dovedností. Dnes je nenahraditelnou vlastností, kterou bychom pro přežití v dnešním komplikovaném světě rozhodně měli mít. Škola nám ji ani nemusí předávat. My ji totiž ve své výbavě máme již od raných dětských let. Stačí ji jen správnými metodami a činnostmi opečovávat a v nejlepším případě i rozvíjet.

„K revoluci jsou potřeba tři věci,“ tvrdí Robinson. „Nejdříve potřebujeme vědět, co je špatně; mít vizi toho, co chceme změnit, a také znát postup, jak to změnit.“

Jenže inspirovat se nemusíme jen v průmyslové oblasti. Podobné nešvary jako ve vzdělávání totiž řešíme, nebo jsme řešili, i v zemědělství – v okruhu na první pohled vzdělávání tolik vzdáleném. Jako krásná ukázka může sloužit například srovnání role zahradníka a role učitele. Zahradník totiž netvoří květiny, nýbrž je pěstuje. Nedává květ, list, stonek a kořen k sobě, ale vytváří co nejvhodnější podmínky k tomu, aby rostlina rostla sama od sebe. Podobně ani učitel neskládá osobnost žáka z jednotlivých částí – z matematiky, českého jazyka, prvouky a tělocviku – ale snaží se mu v učení pomoci, vytvořit co nejvhodnější podmínky pro jeho růst.

A možná jste to i vy, kdo v posledních letech dává raději přednost bio zelenině a produktům z ekofarem. A ne protože je to cool a dělají to další lidi kolem vás… ale hlavně proto, že chcete jíst kvalitní jídlo, u kterého znáte v nejlepším případě i samotného pěstitele. A také víte, že to prospěje vašemu zdraví a snad i duši.

Podobná myšlenka se dá aplikovat i na vzdělání, které byste si přáli pro vašeho potomka nebo i přímo pro vás. Vybrali byste si školu s dobrou pověstí, individuálním přístupem k dětem, s učiteli, které budete moci osobně poznat? Nebo raději obrovskou školu s pofidérní pověstí, anonymními učiteli, ze které vám vaše dítě bude chodit domu znuděné a otrávené? Tendence vracet se zpět k lokálním zemědělským produktům bez umělé modifikace je znatelná. Stejně znatelný je i trend zakládání nových menších škol, kterým na individuálním rozvoji každého jedince a na osobnějším přístupu k dítěti opravdu záleží. Už rozumíte podstatě této metafory?

Třetí metafora v sobě nese také zajímavou myšlenku. Pravděpodobně souhlasíte, že vzdělávací proces často nabývá podob divadelní hry. Některé vyučovací hodiny by s klidem mohly konkurovat kvalitním komediím či tragédiím. Inspiraci z divadelního světa si můžeme vzít i v jiném významu.

V jedné z kapitol knihy odpovídá Robinson na velmi zajímavou otázku: Co vše se ještě dá označit jako divadlo? Aby divadlo bylo divadlem, můžeme klidně odstranit scénář, kulisy, masky, kostýmy, nápovědu a klidně i oponu. Divadlo bude stále divadlem, pokud se v něm budou nacházet dva elementární prvky – herec a divák. Na jejich vzájemném vztahu je celé divadlo postaveno, jsou základními kameny, které nutně nepotřebují nic z toho, s čím se v divadelních představeních většinou setkáváme. Podobnou metaforu bychom mohli přenést i do prostředí vzdělávání. Základními prvky jsou – ten, kdo se učí, spolu s tím, kdo učí – student a žák. A v současné době, kdy jsme zahlceni tolika distrakcemi, administrativními povinnostmi a dalšími rušivými prvky, je často vztah mezi těmito dvěma subjekty tolik narušován, že tím trpí obě strany. Je potřeba o tento vztah pečovat, starat se o něj, myslet na něj, jelikož na něm stojí valná část možného vzdělávacího úspěchu, a jsem toho názoru, že je až příliš často opomíjen. Můžeme na státní úrovni měnit jakékoliv školské zákony, můžeme do žil školství vlévat větší a větší finance, ale pokud nebudeme myslet na vztah mezi dvěma hlavními aktéry – studentem a žákem – naše snaha bude marná a brzy znehodnocená.

A podobně jako si po vydařené divadelní hře přejete, aby představení ještě nekončilo a herci v hraní nadále pokračovali, aby hra nebyla ohraničena úvodním gongem a závěrečným potleskem, stejně tak je možné si přát, aby i vzdělávání nebylo ohraničeno dvěma zvoněními a pětačtyřiceti minutami vyučovací hodiny. Pokud si divák promítá divadelní hru ještě dávno po stažení opony, je to důkazem kvalitně odvedené herecké práce. Pokud si žák povzdychne, když skončí vyučovací hodina, a přeje si, aby se o tématu mohl dozvědět ještě o něco více, je to důkazem kvalitně odvedené pedagogické práce. Dokážeme si z průmyslu, zemědělství a divadla vzít dostatečné poučení a přenést poznatky z těchto oblastí i do světa vzdělávání?

Twitter