Vyprávějme si! Příběhy vzdělávají a jejich vyprávění je zábava.

Publikováno 22. 6. 2016

Text: Adéla Zelenda Kupcová

O přínosu čtení dětem dnes nikdo nepochybuje. Každodenní čtení rozvíjí slovní zásobu a jazykové dovednosti dětí, podporuje jejich fantazii, vytváří vztah k čtení jako takovému a podporuje vztahy v rodině. Stejně může působit i něco tak zdánlivě prostého, jako je vyprávění příběhů, které člověk sám zažil. Je jedno, zda je dítě v roli vypravěče nebo posluchače, příběhy je rozvíjí a učí vždy.

Lidské přemýšlení o světě i sobě samém má do velké míry charakter příběhu. Svůj vlastní život chápeme jako rozprostřený od minulosti po budoucnost, naše zkušenosti nás formují, učí a stávají se nedílnou součástí naší identity. Některé zkušenosti a prožitky jsou významnější a plně si uvědomujeme jejich formativní vliv (např. objevení koníčku, který nás skutečně baví; navázání nového kamarádství; nástup na vysokou školu; setkání s budoucím životním partnerem apod.), který fakticky a konkrétně zapůsobí na náš následující život. Jiné se zdají být banální, ale mají pro nás hluboký osobní význam, protože jsme díky nim něco nového poznali, přesvědčili se o svých kvalitách apod. (např. když jsme byli poprvé sami doma; první stezka odvahy na táboře; zkušenost se záškoláctvím; přečtení zajímavé knihy; nevydařené rande; zdárně vyřešený průšvih v práci apod.). Významné okamžiky života si zkrátka pamatujeme a jsme jimi ovlivněni víc, nežli si mnohdy připouštíme. Vyprávění příběhů je tak v prvé řadě cestou k poznání sebe – uvědomění si toho, kým jsme byli, kým jsme a kým se stáváme, ale také k poznání druhých a k pochopení jejich motivací a pohledu na svět.

Vyprávění příběhů bylo odpradávna zdrojem moudrosti a poučení nejen v naší evropské kultuře, ale ve všech kulturách a civilizacích. Kultury se v mnohém různí, ale jedno mají společné – vypráví příběhy. Vypráví, poslouchají a hledají v nich poučení. Z antropologického pohledu má vyprávění příběhů za úkol posilovat soudržnost a solidaritu komunity a přispívat tak k jejímu přežití.

Příběhy jsou nositeli praktické moudrosti, zásad, hodnot a přispívají k vzájemné blízkosti a porozumění. Navíc jejich vyprávění (a poslouchání) rozvíjí mnohé dovednosti. Předškolní děti, s nimiž si rodiče pravidelně vypráví své všední příběhy, mají bohatší slovní zásobu a dokáží vyprávět logicky provázané a srozumitelné příběhy stejně dobře jako děti o dva roky starší. Rovněž jejich schopnost empatie, emoční a sociální inteligence jsou mnohem lépe rozvinuté (což je vynikající výbavou nejen do školy, ale do celého života, v němž jsme v neustálém kontaktu s lidmi).

Vyprávění příběhů, je-li rodinným zvykem, má pozitivní vliv i na dospívající. Rodinné příběhy dítěti i puberťákovi zprostředkovávají to, odkud pochází a kam patří. Rodina, v níž se vypráví příběhy, má vyšší soudržnost a pochopení pro své členy. Mladý dospívající procházející érou hledání sebe sama ví, kam patří v kontextu rodiny a její historie. Vyprávění tak posiluje stabilitu osobní identity a pomáhá najít místo v životě. Díky tomu je v rodinách, kde se příběhy vypráví a sdílí, méně hádek a jsou lépe nastavené hranice a pravidla (příběhy přece pravidla a hodnoty zprostředkovávají). Sebejistí dospívající, kteří mají pevnou identitu a rozumí svému rodinnému prostředí, jsou odolnější proti úzkostem a smutkům a také méně ohroženi různými formami rizikového chování.

Vyprávění příběhů pomáhá i žákům ve škole. Například pokud babička vypráví příběhy svých rodičů z války, nebo jak se jí žilo za socialismu, a tatínek vypráví, jak prožíval sametovou revoluci v roce 1989, získají tyto události pro dítě jasný tvar. Nebudou to jen události vzdálené minulosti, nudné kapitoly v učebnici, ale žitá zkušenost rodiny. Dítě si lépe uvědomí význam takových událostí a jejich dopad na společnost i vlastní život. A pokud třeba teta bude vyprávět o svých zkušenostech z práce au-pair ve Velké Británii, určitě pomůže dítěti zvýšit znalost britských reálií a třeba i podpoří jeho motivaci k učení cizích jazyků.

Rodinné příběhy pomáhají zapustit kořeny, uvědomit si vlastní propojenost s minulostí a definovat si svůj cíl v budoucnosti. Zprostředkovávají praktickou moudrost i informace a znalosti o věcech, s nimiž mají lidé osobní zkušenost. A navíc rozvíjí jazykové a sociální dovednosti dítěte, stejně jako jeho schopnost logického uvažování a pochopení spojení příčina–důsledek.

V neposlední řadě utužují rodinné vztahy. Někdy vyprávění příběhů poskytne intenzivnější prožitek než třeba dovolená. Například já nikdy nezapomenu na večery na návštěvě u babičky. Před usnutím mi vyprávěla o tom, jak jako malá holka za války chodívala do lesa na houby a borůvky a jaké to bylo, když v tu chvíli začaly nálety. Jak s kamarádkami běžely do provizorních krytů nebo se jen schoulily na zem. Přišlo mi to jako úžasné dobrodružství, ale také mi to poskytlo vědomí o historii naší země. Za tento i jiné příběhy jsem své rodině dodnes vděčná.

Vyprávění příběhů má oproti čtení, hraní her a dalším rodinným aktivitám jednu nespornou výhodu. Lze jej provozovat kdykoli a kdekoli a navíc lze spojit i s každodenními činnostmi, jako je utírání nádobí, které hned bude o něco zábavnější!


Jsem rodič 

Mnoho rodičů vypráví a poslouchá příběhy zcela přirozeně, bez rozmyslu a plánování. Pro jiné je naopak těžké začít vyprávět či motivovat dítě k povídání. Existují však jednoduché otázky, které k vyprávění povzbudí. Stačí se např. zeptat „Co jsi dnes prožil/a a potěšilo tě to?“ místo obligátní otázky „Tak co škola?“. Pokud naopak chceme synovi nebo dceři vyprávět my, je vhodné pojmout příběhy jako odpovědi na otázky např.: „Jak jsem si hrál/a, když jsem byl/a malý/á?“, „Jakou lumpárnu jsem provedl/a ve škole?“; „Jak jsem si vybíral/a střední školu?“; „Co mě v posledním roce nejvíc překvapilo?“ apod.


Jsem učitel

Příběhy pronikají i do škol, obvykle jako rozhovory s pamětníky či různé projekty (např. Živé knihovny Amnesty International). Příběhy ale lze využít i jinak než ve výuce dějepisu a občanské nauky. Vyprávění může sloužit jako evokace před činností – příběh navodí atmosféru, motivuje a zaujme (např. příběh chemikáře o tom, jak jako dítě při pokusu „vymaloval“ kuchyň, zakončený slov „a teď si to zkusíme spolu“), může i ilustrovat vykládanou látku. Samozřejmostí je vyprávění v hodinách cizích jazyků. Dobré je také využít příběhu pro srovnání a uvědomění si důsledků, např. v environmentální výchově (např. „jak se mi žije teď a jak by se mi žilo, kdyby pod okny školy vedla dálnice“). V neposlední řadě můžeme nechat žáky vyprávět a reflektovat své příběhy v rámci třídnických hodin, řešení vzájemných nedorozumění a konfliktů.

Twitter